Pověst: Kostel svatého Ducha v Telči
Podle místní pověsti obývá věž kostela svatého Ducha v Telči duch mladé dívky, jejíž jméno staří obyvatelé města vyslovují jen potichu a raději až po setmění — jako by se báli, že by ji mohli přivolat.
Traduje se, že se příběh odehrál v těžkých letech třicetileté války, kdy střílení a dým přicházely z daleka, ale strach se usadil přímo na telčském náměstí. Věž kostela, ta mohutná románská strážkyně vysoká jako deset mužů stojících jeden na druhém, sloužila tehdy jako oko celého města. Na její vrchol lezli strážní, kteří sledovali silnice vedoucí k oběma městským branám a k příkopu, a jediný výkřik shora mohl rozhodnout o životě a smrti stovek lidí ukrytých dole v úzkých uličkách.
Dívka se jmenovala, jak se vypráví, Markéta — dcera zvonařova. Otec byl muž přísný, ale spravedlivý, a svou jedinou dceru miloval víc než vlastní ruce. Když přišla zpráva, že vojska táhnou od jihu, a do kostela se nahrnuli starci, ženy a děti hledat ochranu v kamenných zdech, Markéta nevydržela sedět v přítmí lodě a čekat. Vyšplhala po schodech až k věžní tribuně, k těm vysoko umístěným sdruženým oknům, odkud byl výhled na celé okolí jako z orlího hnízda.
Staří obyvatelé vyprávějí, že ten den přišel i požár. Nikdo dnes s jistotou neřekne, zda to byl rok 1655, kdy plameny věž skutečně zasáhly a snížily její kamennou korunu, nebo zda se tragédie udála o něco dříve, v dýmu a zmatku válečných let. Jisté je pouze to, co přežilo v ústním podání: Markéta nepřišla dolů. Oheň nebo šok, nebo prostě osud — nikdo to neví. Našli jen její šátek zachycený na kamenném ostění zdola zazděného oblouku, kudy dříve vedla cesta na panskou tribunu.
Od té doby, jak se traduje, věž nezůstala zcela prázdná.
Zvláště za mlhavých podzimních večerů, kdy se Telč zahalí do bílého oparu stoupajícího od rybníků, vidívali prý někteří přecházet světélko v těch horních oknech — ne plamen svíčky, ale spíš odlesk, jako by se za sklem pohybovala štíhlá postava a dívala se ven na město. Místní řemeslníci, kteří věž opravovali v devatenáctém století po dalším požáru a tehdy jí dávali její dnešní pseudogotické zastřešení, prý nedokázali pracovat v nejvyšším patře o samotě. Jeden tesař si stěžoval, že slyšel za sebou šeptání — ne slova, spíše dech, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha, a přitom se neohlédl, protože se bál, co by uviděl.
Jiní říkají, že se hlas ozve právě tehdy, když se ve věži nachází někdo sám a ve tmě — takový tichý, naléhavý šepot, jako by se kdosi urgentně potřeboval vypovídat. A jednou za čas, tak praví nejodvážnější verze té pověsti, přijde výkřik — krátký, ostrý, přesně takový, jaký mohl zaznít na věži dívky pozorující z okna přicházející nebezpečí.
Telčané se na tu pověst dívají různě. Někteří se usmívají a mávají rukou. Ale málokterý z nich projde kolem té staré románské věže za tmy, aniž by mu zrak automaticky sklouzl k horním oknům — k těm po dvou sdruženým, vysoko nad dlažbou náměstí — jako by čekali, že uvidí stát ve výklenku štíhlý stín.
Pověst o Markétě říká víc než jen příběh o dívce. Je to připomínka, že každý kámen té věže prožil něco, co přesahuje letopočty v kronikách — války, požáry, hlídky a čekání. Věž svatého Ducha je nejstarší stavbou stojící na telčské půdě, a nejstarší stavby si, jak se zdá, pamatují i to, co by bylo lepší zapomenout.