Příběh: Vila Bartoňova
„Kde jsi to schoval, Josefe? Kde je ten klíč!“
Křik paní Elenory proťal ticho kruhového obývacího pokoje a odrazil se od jeho hladkých, bílých stěn. Josef Bartoň stál u okna, zády k manželce, a hleděl ven na terasu, kde se v letním horku chvěly hory. Vzduch v místnosti voněl po čerstvě vyliskovaném lnu a drahém tabáku, ale v tu chvíli ho přebil pronikavý pach ozónu, jako by právě udeřil blesk do blízkosti.
Elenora přistoupila blíž, její hedvábné šaty šustily o podlahu. Josef se neotočil. Jeho prsty nervózně přejížděly po chladném povrchu stěny, která v tomto prostoru nekončila v pravém úhlu, nýbrž plynule obíhala kolem nich jako vnitřek obřího schránky.
„Je to v knihovně, v tom válci,“ odpověděl tiše, ale jeho hlas zněl dutě, skoro cize. „Ale už to není pro nás. Už to nepatří do tohoto času.“
Elenora se zasmála, byl to krátký, ostrý zvuk. „Hovoříš jako blenec. Jsi průmyslník, ne básník z loutkového divadla. Ten předmět má cenu, o které si ani net představuješ.“
Josef se konečně otočil. V očích měl zvláštní lesk, který tam dříve nebyl. Pomalu ji doprovázel směrem k severovýchodnímu křídlu domu, tam, kde se stavba zvedala vysoko nad ostatní střechy. Prošli kolem sedmi vysokých sloupů, které vrhaly na podlahu dlouhé, černé prsty stínů. Každý jejich krok zněl v prázdném domě příliš hlasitě, jako by dům sám naslouchal jejich sporu.
Když vstoupili do knihovny s jejíým nápadným válcovým arkýřem, zastavili se. V prostoru nebylo nikdo, jen hromady knih a ticho, které bylo tak husté, že ho šlolem krájet. Josef ukázal na jednu z polic, kde za řadou kožených hřbetů vyčníval malý, mosazný předmět. Nebyl to klíč v pravém slova smyslu, spíše mechanismus s jemnými ozubenými koly, který se v šeru slabě rozsvěcoval modravým světlem.
„Vezmi si ho,“ řekl Josef a odstoupil. „Jen věz, že kdo ho otočí, přestane vidět svět tak, jak ho známe.“
Elenora neváhala. Prsty sevřela kov a prudce otočila malým kolečkem. V ten moment se stalo něco, co žádný z nich nedokázal vysvětlit. V místnosti neznělo žádné cvaknutí, ale prostor kolem nich se náhle zachvěl. Světlo v arkýři ztupelo a barvy z okolí začaly vyprchávat, jako by někdo z obrazu vytáhl všechny pigmenty.
Elenora vykřikla, ale její hlas nebyl slyšet. Viděla, jak se Josef začíná rozpouštět v mlze, přestože stál jen metr od ní. Viděla, jak se stěny vily v jednu chvíli zdály být nové a zářivé, a v druhou chvíli byly zšupané, s oloupanou omítkou a prachem desetiletí. Všechny tyto obrazy se prolínaly v jediném okamžiku.
Pak přišel prudký závan chladu, který je zmrazil až do morku kostí.
Když se mlha rozestoupila, Elenora byla v knihovně sama. Mosazný mechanismus v její dlani byl studený a mrtvý, nesvítil ani jedno světlo. Vzhlédla k oknům, ale venku už nebyla léto roku 1928. Viděla lidi v podivných oděvech, které neznale, a slyšela smích dětí, který neznal její doba.
Josef zmizel. Nezůstal po něm ani stín, jen otevřená kniha na stole, jejíž stránky listovaly samy od sebe, přestože v místnosti nefukal žádný průvan.
Elenora strávila zbytek života hledáním cesty zpět, zkoumáním každého koutu vily, každého sloupu a každé prázdné terasy na střeše. Ptala se všech, kdo v domě pomáhal, ale nikdo si nepamatoval muže, který by v tom roce z domu prostě tak vypařil.
Dnes už v knihovně nejsou jen knihy, ale i hravý hluk dětí. Jen někdy, když v domě zapanuje náhlé ticho a slunce dopadne pod určitým úhlem do kruhového obývacího pokoje, lze pocítit ten zvláštní pach ozónu a slyšet tichý, naléhavý šepot muže, který stále hledá svou cestu z mlhy zpět do svého domova.