Příběh: Dům čp. 337
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Matěj a přítlačil svou ženu k hrubým stěnám síně. Vzduchem vířil prach a těžký pach vlhkého zvířete stoupající z kamenného sklepa, kde v chladu přebývaly krávy. Matějova ruka se třesla, když v dlani svíral svazek klíčů, které našel v hloubi domu.
Jeho žena, Hana, jen mlčela a hleděla do prázdna. Její oči byly vyvrácené vzhůru, rty se třepli, ale nepronesla ani slovo. Stáli v domě, který se svou štítovou stranou zpyňoval proti ulici Zauličí, v místě, kde svah stoupal prudce vzhůru a kamenná podezdívka musela držet celý svět, aby se nesroutil do údolí.
Matěj nebyl zvyklý prosit. Byl to muž z masa a kostí, který věřil jen tomu, co mohl hmatat. Ale ten, kdo v domě před nimi žil, nebyl běžný člověk. Starý Jakub, muž s tváří jako vyvrásněná kůra dubu, zmizel před týdnem. Neodešel svou cestou, nenechal žádný dopis, jen zavřené dveře jizby a podivné ticho, které v domě přetrvávalo i poté, co do něj vtrhli.
Matěj kopnul do dřevěné pavlače, která obíhala dům. Prkna pod jeho botami zakřupala. Hledal něco, co Jakub údajně vlastnil — předmět, o kterém se v Štramberku šeptalo v každé hospodě u náměstí. Řícalo se, že Jakub dokázal v jizbě uvěznit zvuk času. Že kdo vstoupí do jeho prostoru, přestane slýchat hluk ulice a začne slyšet šepot lidí, kteří v tomto místě žili před staletími.
„Řekni mi, kde je to skříně!“, zopakoval Matěj a vrazil pěstí do roubené stěny. Kuláče dřeva, z których byl dům postaven, zdály být v ten moment měkké jako vosk. Matěj ucítil, jak se mu prsty zapadají hlouběji do dřeva, než by bylo možné. Zjamil, že stěna není pevná, ale pulzuje. Jemné, rytmické tlukotí, jako by celý dům byl jedním obrovským srdcem.
Hana náhle začala smát. Byl to suchý, chladný smích, který nezněl jako její hlas. „Hledáš v místě, které už není v našem čase, Matěji,“ pronesla tónem, který zněl jako skřípání kamene o kámen. „Jakub neodšel. On se jen vrátil do základů.“
Matěj s hrůzou pohlédl dolů, do temnoty sklepního prostoru, kde se v chladu mísila vůně hnoje a něčeho sladkého, připomínajícího staré květy. V tom okamžiku se v domě rozhostalo světlo, které nepocházelo z okna. Bylo to bledé, modravé záření, které začalo pronikat skrze spáry mezi roubenými trámy.
Vstoupil do jizby. Byla prázdná, až na jeden jediný stůl uprostřed místnosti. Na stole ležela otevřená kniha, jejíž stránky se samy převracely, přestože v domě nebyl jediný průvan. Matěj natáhl ruku, aby knihu zavřel, ale vteřinu předtím, než se ho dotkla, pocítil na kůži mrazivý dotek. Nebyl to vítr, byl to dotek prstů, které už dávno neexistovaly.
Zatímco se snažil ustoupit, dveře síně se s hlučným prasknutím zavřely. Hana už nebyla u něj. Stála v rohu místnosti a sledovala ho s výrazem, který neznají lidé. Její postava začala blikotat, jako by se rozpadala v prach a znovu skládala.
Matěj se vrhl k oknu, chtěl vykřiknout o pomoc lidem na ulici, ale když vyhlédl ven, neviděl Štramberk, který znal. Ulice Zauličí byla prázdná, domy kolem byly jen stíny a obloha měla barvu starého železa. Vzduch byl hustý a těžký, téměř hmatatelný.
Když se otočil zpět do místnosti, stůl byl pryč. Knihy byly pryč. I Hana zmizela. Zůstal jen on, v tichu roubených stěn, které ho obklopovaly jako hrob. Jediné, co slyšel, bylo tiché, rytmické tlukotí vycházející z kamenného podezdívky hluboko pod jeho nohama.
Dům čp. 337 stále stojí na svém svahu, s pavlačemi nataženými jako ruce k ulici. Kdo dnes vstoupí do jeho síně, možná pocítí ten samý mrazivý dotek na rameni, který kdysi zastavil Matěje v čase. Nikdo nikdy nen našel stopu po lidech, kteří tam v onen den zmizeli, jen prázdná jizba, která stále čeká na toho, kdo se odváží dopřít lístky v knize, která neexistuje.