Příběh: Milník (Líšnice, 1000140876)
„Kde jsi to schoval, ty starý lháři!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl plášť z ramen muže, který seděl v prachu u cesty.
Prach z pískovcového sloupu vířil kolem nich jako šedý dým. Muž, kterého Mikuláš držel v sevře, se jen tichým, chraplavým smíchem opřel zády o studený kámen milníku. Byl to cizinec, oděný v šatech, které nepatřily do žádného z okolních měst, s kůží spálenou sluncem z krajů, kde pravděpodobně nikdy nepršelo. V rukou svíral jen prázdný kousek pergamentu, který v rázancích větře tancoval jako zraněné křídlo ptáka.
Mikuláš, strážce z místní tvrze, cítil v nose ostrou vůni rozmačkaných borovic a vlhkého pískovce. Jeho prsty křečovitě svíraly jileč, zatímco jeho zrak neustále přeskakoval z tváře cizince na vyvrtaná písmena v kameni. Ten sloup zde stál jako němý svědek tisíců cestujících, ukazující cestu do Olomouce i k Lošticím, ale pro oba muže v tuto chvíli znamenal něco úplně jiného.
„V tom kameni je cesta, která není v žádné mapě,“ vydechl cizinec a ukázal dlouhým, špinavým prstem na hranu milníku.
Mikuláš ho prudce odstrčil. „Nerozhýbej mě svými pohádkami! Vím, že jsi přišel z Prahy a že vezeš zprávu, která může změnit osud našich panů. Kde je ten dopis?“
Cizinec se znovu opřel o pískovcový hranol a zavřel oči. Vzduch kolem nich ztuhl, přestože byl vzduch horký. Nebylo slyšet ani jediný ptačí zpěv, jen tiché bzučení hmyzu v trávě. Muž začal šeptat slova, která zněla jako šum potoka, ale v nich nebyla žádná známá řeč. Mikuláš ztuhl. Všiml si, že stín, který cizinec vrhá na cestu, se začíná hýbat jiným směrem, než kam svítilo slunce. Stín se natahoval k milníku, skoro jako by se chtěl do něj vrýt.
„Podívej se na nápisy,“ zašeptal cizinec. „Čti je pozpátku, v rytmu svého srdce, a uvidíš bránu, která se otevírá jen jednou za století.“
Mikuláš se rozletěl v hněvu. Rozpřáhl ruku k úderu, ale vteřinu předtím, než dopadl na tvář neznámého, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani řev zvířete, ale hluboký, kovový zvon, který se zdál vycházet přímo ze země pod jejich nohama. Země se krátce zachvěla a pískovcový sloup na okamžik rozsvítil mdlým, modravým světlem, které zapálilo i Mikulášovy oči.
Když strážce zamrkal a znovu se podíval dolů, prach se uklidnil. Cesta byla prázdná.
Cizinec zmizel. Nebylo tam žádné stopu v prachu, žádný zvuk utíkajících kroků, jen ten samý prázdný kousek pergamentu, který ležel u paty milníku. Mikuláš se třesoucí rukou sklonil a zvedl papír. Byl zcela čistý, bez jediného znaku. Jenže když ho přiložil k povrchu pískovcového sloupu, na místě, kde byl nápis směřující k Olomouci, začaly vyvstávat nové, krátce viditelné znaky, které tam předtím nebyly. Byly to souřadnice místa, které neexistovalo v žádné kronice, a slova, která hovořila o pokladu, jenž není ze zlata, ale z času.
Mikuláš strávil zbytek svého života tím, že u tohoto milníku stál každého večera při zapadajícím slunci. Ptal se všech cestujících, hledal v archivech tvrze a studoval každou prasklinu v kameni. Nikdy už toho muže nepotkal, ani nikoho, kdo by mluvil stejným šeptem.
Kdo dnes prochází cestou z Líšnice do Loštic, možná si všimne, že pískovcový kámen je na dotek zvlášť studený, i když je horké léto. A pokud někdo z náhodných poutníků přiloží ucho k hraně milníku, může slyšet tichý, rytmický zvuk, jako by někde hluboko uvnitř kamene tlouklo lidské srdce, které stále čeká na toho, kdo dokáže přečíst správnou cestu.