Příběh: Kruhová cihelna
„Tady to končí, Antoníni, víc z tebe nevyždím!“ zakřičel Jakub a prudce pustil ruku muže, který se křečovitě držel hrany dřevěného prvků.
Antonín stál bosý na studené zemi, v dlaních svíral jen hromadu červeného prachu. Kolem nich se tyčil obrovský kruhový zdivo, které v roce 1859 teprve začalo nabírat svůj finální tvar. Vzduch byl hustý, cítit bylo pálivý zápach spáleného uhlí a vlhký hlína, která se lepila na boty i šaty. Vysoký komín nad nimi pískal v prudkém větru, jako by varoval před něčím, co právě přišlo do světa.
Jakub, dozorčí s tváří rudou od hněvu a s hlasem jako drcení štěrku, z něj s odporou plivl. Antonín však neslyšel nadávky. Díval se do hloubi osmnácti komor pece, které se vinuly jako nekonečná zmije v oválném kruhu. V jedné z nich, tam, kde měl být jen žár a prázdnota, viděl postavu. Byla to žena v šatech tak bílých, že v šeru cihlářské dílny působila jako rozžhavený kov.
„Kdo to je?“ vydechl Antonín a udělal krok vpřed.
Jakub se rozhlédl kolem sebe, ale viděl jen prázdné klenby a sypáky na uhlí. „Blázníš, ty líný pse. Tam není nikdo, jenom kouř a prach. Vrať se k práci, nebo tě vyhodím z Kyselova dřív, než stihneš zapálit první dávku!“
Antonín však neposlechl. Přitáhl si k obličeji ruku s červeným prachem a vtom si všiml, že prach není z cihel. Byly to drobné, krystalické kousky něčeho, co v noci jemně svítilo modře. Žena v peci zvedla ruku a ukázala prstem směrem k centru stavby, tam, kde se stýkal kouřový kanál. Její rty se hýbaly, ale zvuk, který k nim doprovázel, nebyl lidskou řečí. Zněl jako tisíce malých zvonků, které najednou rozbily o zem.
V ten moment se v cihelně stalo něco, co Jakub ani ostatní dělníci nedokázali vysvětlit. Všechny kovové tyče v klenbě, určené k manipulaci s ventily, se začaly současně chvívat. Zvuk byl ohlušující, kovový řev, který přehlušil i vítr v komíně. Vzduch v prostoru pod dřevěnou stříškou ztuhl a teplota prudce klesla, až se z úst tvořily mraky páry, přestože v peci měl stále zuřít žár.
„Utíkejte!“ zařval Antonín, ale nebyl to strach z ohně. Cítil, že se prostor kolem nich ohýbá.
Když se prach usadil a kovové tyče utichly, žena zmizela. Ale Antonín nebyl už ten stejný muž. Stál uprostřed kruhové stavby a v jeho očích byl zrcadlový odraz něčeho, co do tohoto světa nepatřilo. V dlaních už neměl prach, ale malý, dokonale vytesaný kousek červeného skla, který nebyl vyroben z hlíny, ale z něčeho mnohem tvrdšího a staršího.
Jakub k němu přistoupil, chtěl ho znovu chytit za límec, ale když se dotkl jeho ramene, ucítil mrazivý chlad, který mu pronikl až do kostí. Antonín se na něj podíval a jeho hlas zněl teď jako ten zvuk zvonků, který slyšel v komorách.
„Ona tady zůstane,“ řekl klidně. „V každém z těch osmnácti klenutých otvorů je kousek jejího dechu. Kdo ji hledá, najde jen popel, ale kdo ji slyší, ten už nikdy neodíde.“
Od toho dne se v cihelně v Kyselově działy podivné věci. Lidé tvrdili, že když je noc tichá a komín nekouří, lze v oválném obvodu slyšet kroky někoho, kdo nese těžký náklad, i když v budově není živá duše. Někteří přísahali, že viděli bílé šatymi zahalenou postavu, jak prochází skrz zdivy, jako by cihly byly z vody.
Kdo dnes vstoupí do nitra této kruhové stavby a přiloží ucho k chladným klenbám pece, možná uslyší ten samý tichý zvon. Je to pozvání k hledání odpovědi, kterou Antonín s sebou odnesl do hrobu.
Kdo ví, který z těch osmnácti otvorů stále střeží tajemství ženy z červeného prachu.