Příběh: Turbová
„Tady končí tvůj plot a začíná moje víno, ty slepý krtku!“ zařval Matěj a svaly na jeho srudé tváři se napřáli jako provazy. V rukou svíral těžký dřevěný kolík, který právě s prudkým rázem zabořil do vlhké země.
Vzduchem se nesla těžká, sladká vůně zralkého hrozového vína, která se mísila s pachem čerstvě vykopané hlíny a potem. Matěj, svalnatý muž s dlaněmi hrubými jako kůra starých dubů, stál uprostřed vinic, které v roce 1756 právě přebíral pan Turba. Matěj nebyl pánem, byl to jen správce, muž, který znal každou lianu a každý kámen v Košířích.
Naproti němu stál soused, vyhublý muž s lísáčkem v ruce, který jen znevážněně plivl do prachu. Spor o hranici mezi vinicemi trval už celá dvě generace. Bylo to jen pár pասů země, kousek hlíny, kde rostly ty nejšťavnatější hrozny, ale pro Matěje to byla otázka cti.
„Tvá krev je stejně kyselá jako to víno, co tady děláš,“ odsekl soused a odotočil se k odchodu.
Matěj však neviděl jen plot. Viděl dům, který pan Turba nechal přestavovat. Barokní linie, nové zdi, které slibovaly stabilitu a bohatství. Chtěl, aby jeho děti v tomto domě vyrostly v bezpečí, aby už nemusely spát v chlévu, když v zimě mrazy rozpraskaly okenní tabulky.
Když přišel říjen, přišla s ním i neúroda. Mrazíky přišly příliš brzy a zničily polovinu sklizně. Matěj seděl v zahradním pavilonku, opřen o chladný kámen u sochy Venuše, a hleděl na své prázdné dlaně. Věděl, že pan Turba nebude spokojen. Věděl, že hlad v zimě chutná jako železo a hořkost.
Večer, když už slunce klesalo za obzor a barvilo oblohu do krvavě rudé, uslyšel u brány tiché zaklapání. Byl to ten samý soused, se kterým se před měsícem skoro pral o pár centimetrů země. V rukou nesl dvě těžké bedny plné hroznů z vlastní strany.
„Vezmi to, ty tvrdopalý hlupáku,“ zamumlal soused, aniž by se na Matěje podíval. „Moje děti mají dost, a tvoje děti vypadají, že zapomněly, jak chutná cukr.“
Matěj ztuhl. Prsty se mu třásly, když bedny přejímal. Neřekl díky, slova mu uvízla v hrdle, ale v očích se mu zaleskla vlhkost, kterou by před ostatními nikdy nepřiznal. Ten večer, v tichu barokních zdí a pod stínem dvou mohutných stromů, které už tehdy byly staré stovky let, se v Košířích něco změnilo. Nenabyla to jen otázka majetku, ale uznání toho, že člověk je víc než jen hranice svého plotu.
Matěj své vděky nevyjádřil slovy. Místo toho začal tajně pomáhat sousedovi opravovat střechu v jeho staré chalupě, přicházel před svítání, s nástroji v ruce, a odcházel dříve, než ho soused stihl zastihnout. Byla to mlčková smlouva, zapečetěná potem a vzájemným respektem, která přetrvala i poté, co se z usedlosti stala v podstatě památník.
Dnes jsou z té dobové vášně jen trosky a havarijní zdi, které pomalu polyká čas. Ale kdo tam přijde a přiloží ucho k starým kamením v Jinonické ulici, možná ještě uslyší ozvěnu onoho hádání a následného ticha, které bylo silnější než jakýkoliv spor.
Kdo ví, zda v hloubi té poetické zahrady, pod kořeny těch prastarých dubů, stále spí tajemství o tom, kde přesně končila jedna vinice a začínala druhá, a kdo z nich nakonec vyhrál.