Příběh: Obytčovská rychta
„Kde jsi to schoval, ty starý lháři!“ zakřičel Matěj Hajčman a prudce přejel dlaní po hrubém povrchu vápenné omítky. V místnosti se rozvinul těžký pach starého vosku a vlhkého dřeva, který se mísil s vůní borovicového lesa vnikajícího otevřeným oknem. Matějův bratr, tichý a vyzáblý Jan, jen seděl v koutě na dřevěné lavici a hleděl prázdným pohledem do prostoru, zatímco v rukou svíral malý, vyjetý kousek kůže.
Byl to rok tysíc sedm set padesát čtyři a jejich rodinný dům v Obyčtově, tato mohutná stavba s barokními tvary, měla být v tu chvíli pevností bezpečí. Jenže Jan se vrátil z hlubokých hýřic s něčím, co do tohoto domu nepatřilo. Nebyla to zvěř z loveckých honů, ani zlaté mince. Bylo to ticho, které s sebou přinesl, a ten podivný předmět, který teď křečovitě stiskl v dlaních.
„Mluv, Janie! Viděl jsem tě, jak jsi v noci vstupoval do suterénu. Co jsi tam našel v těch starých základech, kde kdysi stál lovecký zámeček našich předků?“ Matěj udělal krok vpřed a pod jeho botami zakřupala podlaha.
Jan pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly rudé a pod víčky mu tlylo něco, co nebylo z tohoto světa. Pomalu rozvinul kůži. Nebyl na ní žádný text, žádná písmena, která by mohl Matěj přečíst. Místo toho tam byly vyryté mapy hvězd, které se v noci nad Vysočinou nikdy neobjevily, a doprostřed byla vryta jedna jedinátečka, přesně tam, kde právě teď seděli.
„Oni neodešli, Matěji,“ zašeptal Jan hlasem, který zněl jako šustění suchého listoví. „Jen se schovali hlouběji. Pod kameny, pod kořeny, do samotné země, kde se čas zastavil.“
Matěj vybuchl smíchem, ale smích mu uvízl v hrdle, když v tu chvíli z hloubky domu, z míst, kde už dávno nebyla žádná chodba ani schodiště, zazněl zvuk. Byl to rytmický, hluboký tón, jako by obrovské srdce z kamene začalo znovu bít. Země se jemně zachvěla a v místnosti zčernal vzduch, přestože svíce stále hořely jasným plamenem.
Jan vstal, jeho pohyby byly trhané, nepřirozené. Přistoupil k zdi a položil na ni ruku. V místě, kde se dotkl omítky, začal povrch zrazu žhnout slabým, modravým světlem. Matěj s hrůzou sledoval, jak se prsty jeho bratra začínají propadat do pevného kamene, jako by zeď byla jen hladina vody.
„Pojď se mnou,“ šeptal Jan, ačkoli jeho pohled už nebyl směřován k Matějovi, ale někam hluboko do zdi. „Volají nás. Slibili, že nám ukáží, co se stalo s těmi, kteříteď spí v základech tohoto domu.“
Matěj se pokusil bratra chytit za rameno, aby ho odtrhl od zdi, ale vteřině, kdy se jich dotkl, zaplaval ho mrazivý chlad, který mu zastavil krev v žilách. Jan se s posledním, smutným úsměvem zcela ponořil do zdi. Omítka se uzavřela bez jediného prasknutí, bez jediné stopky. Jen ticho, které následovalo, bylo tak husté, že ho bylo možné krájet nožem.
Matěj zůstal stát uprostřed místnosti sám. Vzduch stále voněl borovicemi a voskem, ale dům už nebyl stejný. Každý krok, který následně udělal, každý šepot v chodbách, mu připomínal, že pod jeho nohama, v hloubce barokních sklepen a starých loveckých základů, existuje dveře, které se jednou za století otevřou.
Jan nikdy nenaplaval v žádném potoce, nebyl nalezen v žádném lese. Prostě zmizel v kameni svého vlastního domova. Matěj strávil zbytek svého života tím, že naslouchal zdím a hledal v noci modravý jas, který by mu vrátil bratra.
Kdo dnes vstoupí do ticha Obytčovské rychty, možná pocítí ten samý mrazivý chlad v hloubi zdí, kde stále čeká někdo, kdo našel cestu tam, kam lidské nohy nepatří.