Pověst: Kostel svatého Jakuba Většího v Horní Libchavě

Traduje se, že v noci před příchodem husitského vojska, někdy na sklonku roku 1426, se v kostelíku na libchavském návrší rozsvítila světla, ačkoliv každý v celé vsi již dávno spal. Stará Markéta, pastýřka ovcí, která bydlela blízko hřbitovní zdi, přísahala na smrtelné posteli svým vnukům, že tehdy viděla, jak se za okénkem věže mihne stín muže s pochodní — a za ním druhý, třetí. Ne lotři ani zloději, říkala, nýbrž mniši v tmavých hábitech, kteří nesli něco těžkého a cenného.

Co přesně ti muži nesli, Markéta neviděla. Ale ráno, když vojsko táhlo od severu a kostel objaly plameny, věž zůstala stát. Ostatní kamenné zdi popukaly a zbortily se, dřevěná střecha se propadla do červeného nebe, avšak hranolová věž vydržela, jako by ji někdo obalil neviditelnou ochranou. Staří obyvatelé Horní Libchavy pak po celá desetiletí šeptali, že ti noční mniši nenesli zlaté nádobí ani svitky pergamenů. Nesli modlitby. Vtloukali je přímo do kamene, barvou a křídou, aby zůstaly ukryté hluboko ve zdivu a čekaly na lepší časy.

Věž skutečně přečkala staletí jako tichý svědek. Přečkala obnovu kostela v patnáctém věku, přečkala příchod maltézských rytířů, kteří roku 1623 převzali správu farnosti a vnesli do zdejšího kraje přísnost svého řádu i hrdost svých červených křížů na bílém plášti. Přečkala barokní přestavbu roku 1736, kdy velkopřevor Gundakar Poppo z Ditrichštejna nechal na místě starého chrámu postavit nový — světlý, klenutý, s omítkami čistými jako sníh. Věž stála vedle, trochu tmavší, trochu starší, jako starec, jenž pamatuje věci, o nichž mladí netuší.

Pak přišla léta chátrání po druhé světové válce. Omítky opadávaly, vlhkost lezla do spár, kostel ztichl a zdálo se, že příběhy, které jeho zdi pamatovaly, zmizí s ním. Teprve po roce 2000 přišli lidé z občanského sdružení Jakub a začali kostel znovu probouzet. A právě tehdy, v roce 2022, se vyplnilo staré vyprávění pastýřky Markéty.

Restaurátoři, kteří pracovali v přízemí věže — tam, kde kdysi stával nejstarší presbytář, posvátné srdce středověkého kostela — odloupli vrstvu staré omítky a pod ní se v slabém světle pracovních lamp zatřpytily barvy. Nejprve jen zlomky, neurčité stopy červeně a okru. Pak se z kamene vynořily obrysy tváří, záhyby rouch, zlaté nimby světců. Gotické malby z druhé poloviny patnáctého století, ukryté pod nánosy věků, krásné a stále živé, jako by je kdosi namaloval teprve včera.

Místní to přijali s tichou hrdostí, jaká patří věcem, které se dlouho čekaly. Říkají, že ti noční mniši věděli, co dělají. Před husitskými plameny neschovávali zlato, protože zlato lze přetavit a znovu ulít. Schovávali krásu a víru vtesanou do kamene, protože ta jednou ztracená se vrátí jen tehdy, přijdou-li správní lidé ve správný čas.

Kostel svatého Jakuba Většího v Horní Libchavě tak není jen barokní stavbou z roku 1736. Je místem, kde se pod každou vrstvou omítky skrývá další vrstva paměti, kde středověk promlouvá ke světu z hloubky zdiva. Pověst o nočních mniších a jejich tajemném díle připomíná, že některá místa si své poklady chrání sama — trpělivě, po staletí — dokud nepřijde chvíle, kdy je smí ukázat.