Příběh: Usedlost čp. 280
„Zatni ty ústa, nebo ti v nich nechám jen popel a mlčení!“ zařval Otakar a přimáčkl mu ruku k hrubému dřevu stolu. V místnosti se rozléhal pach starého dýmu a vlhkosti z blízkého rybníka, který v noci tasil své chladné prsty až k samotným základům domu.
Muž, kterého Otakar držel v sevře, se jen tichým, chraplavým smíchem zapotil. Nebyl to žádný z místních. Měl na sobě plášť z těžké látky, která byla Malgré tmy zbarvená modře, a v očích mu plál žár, který do této zapadlé roubenky na okraji panství Valdštejnů nepatřil. V rukou svíral malý, vyřezávaný dřevěný krabicový schránku, kterou neschoval ani před hněvem hospodského.
Otakar, muž s tváří jako z opracovaného kamene, nechtěl zlato. Chtěl znát odpověď na otázku, která mu v posledních měsících nenaházela spát. Tento cizinec se objevil u Břehyňského rybníka v noci, kdy mlha byla tak hustá, že nebylo vidět vlastní boty, a od té doby v domě čp. 280 děly podivné věci. Voda v dřezu začala proudit proti směru, ohně v krbu plály zeleně a v rozích místností se objevovaly stopy, které nevypadaly jako lidské ani zvířecí.
„Ukaž mi, co je v té schránce, ty blázne, nebo tě vyhodím do rybníka a nechám tě tam hnízdit s lekníny,“ zavrčel Otakar a stiskl ruku cizince tak silně, až prasklo kloubní spojení.
Cizinec, který se jmenoval Elian, se pomalu uvolnil. Jeho pohled sklouzl k oknu, za nímž se v měsíčním světle zrcadla hladina vody. „Tento dům nestojí jen na zemi, Otakare. Stojí na místě, kde se dvě sféry dotýkají. Já jen hlídám klíč od brány, kterou jste vy, lidé, dávno zapomněli, že existuje.“
Otakar vytrhl schránku z jeho prstů. Nebyla z drahého dřeva, ale z černého, těžkého jádra stromu, který v těchtozemskýchzemích neroste. Když ji otevřel, neuviděl žádné mince ani dopisy. Uvnitř ležela jediná, dokonale kruglá perla, která však nebyla bílá. V její hloubce se pohybovaly malé, stříbrné rybky, jako by uvnitř kuličky byl uzavřen celý rybník, i s jeho hloubkou a tajemstvím.
V ten moment v domě ztichlo. Zmizela všechna vřava, zmlčeli ptáci v okolních lesích a i vítr přestal bičovat stěny roubenky. Elian se zvedl, přestože byl zraněný, a jeho hlas se změnil v hluboký rezonující zvuk, který Otakar cítil až v kostech. „Teď už jsi ji dotkl. Teď už jsi otevřel dveře, které se uzavírají jen jednou za století.“
Otakar pocítil, jak mu z prstů mizí teplo. Podíval se na své ruce a viděl, že jsou průsvitné, jako by se měnil v mlhu. Vystraseně se podíval na Eliana, ale ten už nebyl u stolu. Stál u dveří, které se pomalu zavíraly, a v jeho obličeji nebyla žádná nenávist, jen hluboký, tisíciletý smutek.
„Kde jsi zmizel? Co jsi udělal?!“ křičel Otakar, ale jeho hlas zněl, jako by přicházel z hloubi studny.
Když ráno přišli sousedi z okolních lánů, našli dům prázdný. Na stole ležela otevřená dřevěná schránka, ale byla prázdná. Otakara nikde nebylo. Nebylo vidět, kam odešel, žádné stopy v blátě k rybníku nevedly a dveře byly zamčené zevnitř. Jediné, co zbylo, byla malá, stříbrná šupina na dřevěném stole a neznatelný zvuk tleskání vody, který zněl z podlahy, i když v domě nebyl žádný pramen.
Lidé v Břehyni si vyprávějí, že Otakar nezemřel, ale že se stal součástí místa, které střeží. Že v noci, kdy je hladina rybníka dokonale klidná, lze v oknech domu čp. 280 zahlédnout tvář muže, který hledá cestu zpět do světa živých, ale stále naráží na neviditelnou stěnu.
Kdo dnes přejde kolem tichých vod Břehyňského rybníka, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z větru, ale z hloubky, kde stále plave jedna stříbrná perla a čeká na někoho, kdo se odváží znovu otevřít schránku.