Pověst: Kostel svatého Jakuba apoštola v Cítolibech

Traduje se v Cítolibech, že stavebník nového kostela, šlechtic Arnošt Bohumír Schütz z Leopoldsheimu, celý svůj pozemský majetek vsadil na jedinou stavbu — na chrám, který měl přežít jeho jméno i jeho rod. Starousedlíci říkali, že Schütz nebyl člověk víry v pravém slova smyslu, nýbrž člověk pýchy — a právě proto ho Bůh povolal k sobě dřív, než mohl spatřit, co si s takovým umíněným stavebníkem počít.

Bylo to v zimě roku 1714, kdy dělníci teprve otloukali omítku z lešení a zedníci sázeli do malty poslední kameny klenby. Schütz přicházel každé ráno na Tyršovo náměstí, v těžkém plášti lemovaném kožešinou, s holí, jejíž stříbrná hlavice se leskla i v mrazivé mlze. Stával na místě, kde dnes stojí lípa poblíž kostela, a sledoval, jak se chrám den za dnem dvíhá do výše. Říkalo se, že v té době málo spal a ještě méně jedl, jakoby přenášel veškerou svou životní sílu do zdí, které nechával stavět.

Zedníci si mezi sebou šeptali o zvláštním jevu. Kdykoli Schütz odešel a nechali práce na chvíli bez dozoru, z presbytáře — z toho polokruhle uzavřeného místa u oltáře — se ozýval tichý zpěv. Nebyl to zpěv živého člověka; zněl dutě, jako by vycházel přímo z kamene. Starý mistr zedník, pamětník ze tří panství, tvrdil, že je to hlas zbořeného kostela svatého Havla, který stával v zámecké zahradě. Svatý Havel prý neopustil místo, kde byl po staletí uctíván — jen se přestěhoval do nových zdí, nenápadně, jako přichází úsvit.

Arnošt Bohumír Schütz zemřel v lednu roku 1715, ještě před svěcením kostela. Zemřel tiše, za šedého rána, kdy sníh ležel na náměstí a věž nového chrámu stála dokončená, ale ještě bez zvonů. Podle pověsti se oné noci, kdy Schütz naposledy vydechl, rozezněl po vesnici zpěv — bez zvonů, bez varhan, bez lidských hlasů. Jen ten tichý, kamenný hlas, který znali zedníci z presbytáře. Jako by kostel sám oplakával svého stavebníka, dřív než na to dostali příležitost živí.

Pohřbili ho v kryptě pod kostelem, který nestačil posvětit. Staří obyvatelé vyprávějí, že je to právě proto chrám tak zvláštní — nese v sobě ducha člověka, jenž ho stvořil, a přesto jeho svěcení nespatřil. Schützův hrob je prý nejhlubší v celé kryptě, hlubší než by bylo třeba, a v zimních nocích, když mráz praská v kamenném zdivu, slyší ti, kteří v kostele zůstanou sami po večerní mši, kroky — pravidelné, pomalé, jako chůze muže s holí po kamenné dlažbě.

Někteří to odmítali jako pouhou hru větru v klenutých chodbách. Ale farář, který nastoupil krátce po svěcení kostela, prý do zápisů farní kroniky poznamenal, že chrám v Cítolibech je „stavbou odevzdanou Bohu rukou, která se odevzdání nedožila" — a že taková oběť nezůstane bez odezvy.

Cítolibský kostel svatého Jakuba nese v sobě příběh člověka, jehož vůle přežila jeho tělo. Pověst říká, že to z toho místa dělá chrám živý jinak než ostatní — ne samotnou vírou věřících, ale tím, co zde nechalo svůj otisk dříve, než přišli. Kdokoli vstoupí pod jeho barokní klenbu, stojí nejen v domě Božím, ale také v domě Schützově — a ten prý nikdy zcela neodešel.