Příběh: Venkovský dům (Heřmanovice, 1000143260)

„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde je to prokleté zrcadlo!“ křičel Mikuláš a jeho hlas se odrážel od tlustých dřevěných stěn roubenky, až se třásly okna ve štítovém průčelí. Prsty mu ztuhly mrazem, ale v žilách mu kolovala horká krev z hněvu i strachu. Před ním stál starý Otakar, muž s tváří jako vyvrhvaná kůra dubu, a jen tiše hleděl do prázdna. V místnosti vonělo po starém dřevě, sušeném bylí a něčem kovovým, co připomínalo krev nebo staré mince.

Otakar se nepohnul. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal na kamennou podezdívku, která dům držela nad vlhkou zemí. Mikuláš vrazil do něj ramenem, až se starý muž svalil na hromadu slámy. V domě bylo ticho, jen vítr z Jeseníků rval střechu a břidlice nad stodolou rytmicky klapala jako zuby mrazem chřísťícího člověka.

To zrcadlo nebylo obyčejné. Přišlo z hlubokých lesů, z míst, kde lidé nechodili, a Otakar ho přinesl do Heřmanovic před měsícem. Od té doby se v domě změnilo vše. Světlo v oknech už nebylo žluté od svíček, ale mělo podivný, stříbřitý nádech, který pronikal i skrze zavřené žaluzie. Mikuláš viděl, jak Otakar tráví hodiny v rohu místnosti, kde se stěny roubenky setkávaly v ostrém úhlu. Starý muž s ním nemluvil, jen šeptal do skla věci, které v lidském jazyce nemají jméno.

Mikuláš začal zběsile přehrabovat v truhlách a vyhazovat keramické mísy na zem. Hloučky se tříštily o podlahu, ale on hledal jen ten jeden předmět. Když konečně narazil na těžký plátěný plášť v koutě, trhl jím prudce. Pod ním bylo zrcadlo. Rám z černého dřeva byl vyřezán do tvaru propletených hadů, kteří se zdáli hýbat, když na ně člověk nedíval přímo.

V okamžiku, kdy se Mikuláš podíval do plochy skla, přestal vnímat zvuky domu. Zmizelo klapání břidlic, zmizel křik Otakara, který se pokusil zvednout ze země. V zrcadle neviděl svůj obličej. Viděl Heřmanovice, ale ne ty, které znal. Viděl dům, v němž právě stál, ale byl on obklopenen plameny bílého ohně, a v oknech stály postavy, které neměly oči, jen prázdné jamky.

„Nesmíš do něj hledět dlouho,“ zachroptil Otakar. Jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké hloubky. „Kdo vidí v něm pravdu o tomto místě, už nikdy neuvidí svět takový, jaký byl.“

Mikuláš chtěl zrcadlo rozbit. Zvedl těžký železný předmět, aby do skla vrazil, ale vteřinu před nárazem se obraz v zrcadle změnil. Viděl sám sebe, jak stojí v této místnosti, ale za jeho zády stála postava, která vypadala přesně jako on, jen se usmívala způsobem, který žádný člověk neumí. Tato dvojnice mu položila ruku na rameno. Mikuláš ucítil ledový chlad, který mu pronikl až do morku kostí, přestože v místnosti bylo teplo od krbu.

V prudkém pohybu zrcadlo vypadlo z ruky a dopadlo na kamennou podlahu. Ale nerozbilo se. Jen se z něj rozlil tichý, stříbřitý zvuk, který připomínal tisíce zvonků. V ten moment v domě zhasla všechna světla. Tma byla tak hustá, že Mikuláš neviděl ani vlastní ruce před obličejem. Slyšel jen, jak se někde v koutě zavřel dveře a zámek cvaknul.

Když se znovu rozsvítilo, Otakar byl pryč. Zrcadlo také zmizelo. V místnosti nezbylo nic než rozbitý keramický nádobí a zvláštní, nevyzbatelný pocit, že dům už není prázdný. Mikuláš vyšel ven na okapovou stranu domu a pohlédl nahoru na okna. V jednom z nich, v tom nejmenším vpravo od vchodu, viděl postavu. Stála tam a dívala se na něj. Byla to postava s jeho obličejem, ale s tím samým, děsivým úsměvem.

Mikuláš utekl z vesnice a už se nikdy nevrátil, ale v Heřmanovicích se dodnes vypráví, že v tom roubeném domě žije někdo, kdo vypadá jako člověk, ale mluví pouze k obrazům, které nikdo jiný nevidí.

Kdo dnes přistoupí k těm starým zrcadlovým sklm v oknech, možná zahlédne odraz někoho, kdo tam dávno být neměl.