Příběh: Sýpka u čp. 84
„Zatni ty dveře, Matějí, nebo nás ten průvan vyfoukne až do Tachova!“ zakřičel Jakub a prudce přítlačil těžké dřevěné křídlo s segmentovým obloukem do zárubně. Prach zobrazené sýpky vířil v úzkém prouhku světla a oslepoval je. Vzduch v prostoru voněl starým obilím, vlhkým lomovým kamenem a něčím kovovým, co připomínalo krev nebo staré mince.
Matěj se nezatvářil. Stál uprostřed místnosti na hrubě tesaných prknených podlahách a zíral nahoru, kde se křížily masivní trámy vnitřního krovu. V rukou svíral starý kousek pergaminu, který našel v mezi stěnou a podlahou. Byl to nákres, který přesně odpovídal rozvržení této budovy, ale s jedním podivným rozdílem. Na papíře byla znázorněna další, skrytá komora, která by měla být umístěna přímo nad jejich hlavami, v prostoru mezi dvěma střechami.
Jakub přistoupil blíž a zasyčel: „Je to jen starý papír, zapomeň na to. Máme sýpku vyčistit, ne hrabat v troskách.“
Matěj však neodpovídal. Vystoupal po dřevěném schodnicovém schodišti do patra. Každý stupeň pod ním skřípal, jako by budova protestovala proti jeho přítomnosti. Když dorazil nahoru, zastavil se u štěrbinového okna. Slunce dopadalo do místnosti pod zvláštním úhlem a v ten moment to uviděl. V horním rohu, kde se bedněné prkno štítu setkávalo s krovem, byla malá, téměř neviditelná spára.
Vytáhl z kapsy nůž a začal opatrně vyškrábat hliněný lepenec, který držel dřevěné půlválky krovu. Jakub ho sledoval zespodu s narůstajícím neklidem. V sýpce bylo ticho, jen občasně zakřupalo dřevo, jako by se budova nadechovala.
„Najdy tam něco?“ křikl Jakub.
Matěj ne odpověděl. Právě v tu chvíli jeho nůž narazil na něco tvrdého. Nebyl to kámen ani dřevo. Byl to kov. S posledním silným zatlačením se uvolnil malý dřevěný špalík, který sloužil jako zátku. Z úzké škvíry se s prudkým syčením vyvalil mrak hustého, modravého prachu, který okamžitě zaplnil prostor pod krovem. Matěj zak coughal a zakryl si nos rukávem košile.
Když se prach usadil, z otvoru vypadla malá železná skříňka, zrostdlá s kusem starého dřeva. Matěj ji chytil dřív, než dopadla na podlahu. Ruce se mu třásly. Pomalu otevřel víko a uvnitř našel jediné zrcadlo, malé a kulaté, obalené v hedvábí, a lístek s jedinou větou napsanou elegantním písmem: „Kdo vidí skrze dvě střechy, uvidí pravdu o svém konci.“
Jakub vyběhl po schodech nahoru a vytrhl mu skříňku z ruky. „Co je to za nesmysl? Kdo to sem dal?“
Matějí se podíval do zrcadla a ztuhl. V odrazu neviděl svou tvář, ale viděl sýpku, jak vypadala před sto lety. Viděl lidi v dobovém oděvu, kteří v prostorách sýpky něco zakopávali, ale jejich tváře byly rozmazané, jako by je někdo smazal z paměti světa. Vteřinu poté se v odrazu objevila postava, která stála přímo za nimi. Byla to vysoká žena v černém plášti, jejíž oči byly jen prázdné černé díry.
Jakub se prudce otočil, ale za nimi nebyl nikdo. Pouze prázdný prostor sýpky, lomový kámen a ticho.
„Viděls to?“ vydechl Matěj, ale jeho hlas zněl cize, jako by mluvil někdo jiný.
Když se znovu podívali do zrcadla, obraz se změnil. Nyní v něm viděli sebe samotné, ale v obou vypadali o deset let starší. Stáli ve stejné sýpce, ale budova kolem nich byla v troskách, přestože v realitě byla v perfektním stavu.
Matěj zrcadlo prudce zavřel. Pocit chladu, který ho zaplavil, nebyl fyzický, byl to mrazivý pocit jistoty, že právě otevřeli dveře, které měly zůstat zavřené.
Sýpka v Lestkově zůstala stát, její dvojitý krov i nadále chrání tajemství, která se nedají zapsat do žádné kroniky. Jen ti, kteří se odváží pohlédnout nahoru do prázdných prostor mezi dřevěnými trámy, cítí, jak je někdo z tmy pozoruje.