Příběh: Dům čp. 41
„Tady to je, v tomhle dřevě to zůstalo zapečeno!“ křičel Matěj Cochlar a prudce přítlačil svou dlaní proti hrubému srubu stěny. Prsty měl černé od sazí a nehty zlomené. Před ním stál jeho otec, Martin, který jen mlčky sledoval, jak se jeho syn třese celým tělem. V místnosti zavzál těžký pach čerstvého jehličí a vlhkého kamene, který stoupal z hlubokých základů domu, aby vyrovnal prudký svah pod hradním kopcem.
Matěj neukazoval na prasklinu ani na hnízdo hmyzu. Ukazoval na místo, kde se dvě masivní jedlové trámy spojovaly v rohu izby. Právě tam, v úzké spáře, se každou vteřinu objevoval a zase mizel jemný, zlatavý záblesk, připomínající odraz slunce v čistém skle. Jenže venku vládla hustá mlha a do domu neproniklo jediné světlo.
„Kdo tam dovnitř něco vložil, otče? Kdo to tam schoval, když se dům stavěl?“ Matějův hlas zníl jako skřípání suchého dřeva.
Martin Cochlar se pomalu přiblížil. Jeho těžké boty duněly o podlahu. Když se sklonil, aby spatřil ono světlo, v místnosti náhle ztichlo. Zmizel zvuk vzdálených psů z náměstí, utichl šumění potoka. Zbylo jen tiché, rytmické tloukání, jako by hluboko v zemi, pod kamennou podezdívkou, tloukl obrovský, pomalý puls.
„To není věc, Matěji,“ zašeptal Martin a jeho hlas se zachvěl. „To je ozvěna. Můj děd říkal, že když stavíme dům na úpatí kopce, musíme vyjednat mír s tím, co v té zemi spí. Ten záblesk se objeví jen tehdy, když se něco v hradních hradbách nad námi změní.“
Matěj se nechtěl smířit s takovou odpovědí. Vzal nůž a s divokým pohledem se pokusil vyhrabat kousek dřeva z rýhy. Chtěl dotknout toho světla, chtěl vědět, zda je to zlato, nebo klenot. Ve chvíli, kdy se čepravý kov dotkl záře, ozval se zvuk, který nikdo v domě čp. 41 nikdy nezapomene. Nebyl to křik ani prasknutí, ale hluboký, dunivý tón, který přišel z hloubky země a rozvibroval každou trámou v domě.
Vteřinu nato záře zmizela. Ale Matěj přestal mluvit. Stál uprostřed místnosti, ztuhlou jako socha, a hleděl k oknům, která směřovala k hradu. Jeho oči byly široce otevřené, ale už v nich nebyl strach. Byl v nich podivný, prázdný klid.
„Slyšíš to?“ zeptal se Matěj tichým, cizím hlasem.
Martin se zamračil. V domě bylo absolutní ticho. „Neslyším vůbec nic, synu.“
„Právě proto,“ odpověděl Matěj a pomalu se vydal ke dveřím.
Vystoupil na terasu a bez jediného slova začal stoupat schody vedoucí vzhůru, k hradu. Šel pomalu, s pravidelným krokem, jako by ho někdo táhl za neviditelnou nit. Martin volal za ním, chytal ho za ramena, ale Matěj byl v ten moment jako z kamene. Neotočil se. Prostě zmizel v mlze, která obklopila hradní kopec.
Matěj se do domu čp. 41 nevrátil už nikdy. Lidé v Štramberku si vzpomínali, jak v onom roce 1820 zmizel jeden z mladých Cochlarů, ale rodina mlčela. Martin Cochlar do konce svých dnů jednou za čas přiložil ucho k oné jedlové stěně v rohu izby. Tvrdil, že když je noc tichá a vítr z kopce fouká správným směrem, slyší zevnitř dřeva tiché, rytmické tloukání srdce svého syna, které bije v souladu s hlubokým tepem hory.
Kdo dnes přistoupí k těmto starým stěnám a přiloží k nim ruku, možná pocítí, jak se pod prsty chvěje něco, co nemá v našem světě vysvětlení.