Příběh: Kamenná 2
„Tady to je, v tomto pokoji, kde spala naděje celé říše!“ zakřičel mladý Matěj a prudce rozmachl rukou směrem k prázdnému lůžku, zatímco jeho prsty dopředu rozstřikli zbytek červeného vína po bílém plátně. V místnosti zavládlo ticho, které přerušovalo jen praskání dřeva v krbu a vzdálené zvuky z chebského náměstí. Matěj stál v domě rodiny Cramerů, v prostorách, kde předtím odpočíval sám král Fridrich Falcký. Vzduch v pokoji byl hustý, cítit v něm byl starý prach, vosk z dopálených sviců a pronikavý chlad, který vzešel hluboko ze sklepů, i když venku zuřilo jarní slunce.
Vedle něj stál starší Andreas Cramer, muž s tváří vrytou jako v kameni, který se na svého synovce díval s výrazem, jenž kombinoval úzkost s nepochopitelností. Andreas neřekl ani slovo, jen pevně svíral rukojeť své hole. Jeho pohled nebyl upřen na Matěje, ale na stěnu za lůžkem. Tam, kde by měla být hladká omítka, se objevila trhlina, která tam včera nebyla. Nebyla to obyčejná prasklina v zdi; připomínala spíše prst, který se snažil něco z hloubi domu vyškrábat ven.
Matěj se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. „Říkáte mi, že tu dům střeží duchové staré víry? Že král nechal za sebou něco víc než jen otisk svého těla v lůžku?“
Andreas pomalu přistoupil k té trhlině. Když se k ní přiblížil, teplota v místnosti prudce klesla. Matějovi zamrzla dech v hrdle a z úst mu vyrazila bílá pára, ačkoliv byl v uzavřeném domě v době, kdy už kvetly třešně. Starší muž natáhl ruku a dotkl se zdi. V ten moment se z hloubi domu ozval zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, všechny mluvící najednou, ale tak tiše, že nebylo možné rozeznat jediné slovo. Byl to zvuk jako šustění suchých listů v podzemním sklepu.
„Oni neodešli, Matěji,“ zašeptal Andreas a jeho hlas se třásl. „Když král Fridrich přespal v tomto domě, přinesl s sebou něco, co do našich zdí nepatřilo. Nešlo o jeho osobu, ale o slib, který tu zanechal. Slib, který se vteřinu předtím, než dům před lety zřítil, vrytý do základů, změnil v něco jiného.“
Matěj chtěl odpovědět, vyvrátit tyto bláznosti, ale vtom se stalo něco, co mu vyrazilo ze srdce veškerou odvahu. Z trhliny ve zdi začala vyplývat hustá, stříbrná tekutina. Nepřipomínala vodu ani olej; tekla proti gravitaci, pomalu se šplhal vzhůru k stropu a tvořila tam složité geometrické tvary, které připomínaly mapu neznámého města. Tekutina nesvítila, ale pohlcovala světlo z okolí, takže místnost utonula v šedém šeru.
Matěj instinktivně učinil krok zpět a vrazil do stolu, čímž srazil z něj inkoustovnice. Černá skvrna se rozlila po podlaze, ale stříbrná hmota ze zdi ji začala aktivně pohlcovat. V tu chvíli se zpoza rohu pokoje ozval zvuk kroků. Byly to těžké, kovové kroky, jako by někdo šel v plné zbroji, ale zvuk se nešířil po podlaze, nýbrž zněl přímo v hlavách obou mužů.
„Kdo tam je?“ vykřikl Matěj a chytil se za hlavu.
Andreas se však jen smutně usmál a odstoupil od zdi. „Není tu nikdo, koho bys mohl vidět očima. Je to jen ozvěna Zimního krále a jeho neúspěchu. Tento dům pamatuje chvíli, kdy se historie zlomila. A teď se zdá, že se ta zlomenina znovu otevírá.“
Stříbrná tekutina náhle zmizela. V jediný moment, jako by ji někdo nasál zpět do zdi. Trhlina se zatáhla, jako by nikdy neexistovala. V pokoji opět zavládlo ticho, jen Matějovo srdce bušilo o žebra jako uvězněný pták. Zůstal tam stát, zmatený a vyděšený, zatímco Andreas Cramer pomalu opustil místnost a nechal synovce samotného.
Matěj se znovu přiblížil k místu, kde byla trhlina. Přiložil ucho k chladnému kameni a ztuhl. Z hloubi zdi, hluboko pod základovými kameny domu, slyšel jasně a zřetelně tlukot srdce. Pomalý, těžký a rytmický, jako by pod domem spala bytost, která čeká na správný okamžik, aby se znovu probudila.
Tento tlukot v kamenech zůstává slyšet i dnes, pokud jen víte, kam v Chebu přiložit ucho.