Příběh: dům U Čápa
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ vykřikl Matějáš a přejel dlaní po chladném povrchu tvořivě zdobené stěny. Vzduch v místnosti byl hustý, nasycený těžkou vůní sušeného pýlku, hořkých kořenů a něčeho, co připomínalo staré železo. Světlo svíček se třeplotilo v průvanu a vrhalo na barokní stropy stíny, které vypadaly jako prsty sáhající po neviditelném.
Starý lékárník Urban jen tiše odyslel. Seděl v hlubokém křesle, zabořený v tichu, a jeho prsty, svrnělé a žluté od míchání různých léků, rytmicky klepaly o dřevěnou područku. V domě U Čápa v Rokycanech bylo v tu chvíli ticho, které hlušelo v uších. Matějáš, jeho mladý pomocník, nemohl utišit třes v rukou. Před hodinou totiž v lékárněenství našli prázdný prostor po skleněné nádobě, která tam měla být od generací. Nádoba, která neobsahovala žádný známý lék, ale tekutinu, jež měla podle legend zastavit čas v jediném okamžiku.
„Pravda není pro každého, Matěji,“ zamumlal Urban a zrak měl upřený do prázdna. „Některé věci musí zmizet, aby mohly být znovu nalezeny těmi, kteří vědí, kam se dívat.“
Matějáš vrazil pěst do masivního dřevěného pultu. Zvuk rázu se rozlehlo celou místností a rozbil křehké ticho. V lékárně bylo všechno na svém místě – řady skleněných lahví s pečlivě vypsanými štítky, váhy, mořnice – jen ta jedna, ta nejdůležitější, byla pryč. A Urban se jen tajemně usmíval.
Pomocník začal zběsile přesuvat lékárnické vybavení. Hluk skla narážejícího do skla zněl jako nervózné cvakání zubů. Hledal tajnou přihrádku, dvojité dno, cokoli. V jednu chvíli mu pod prsty sklouzlo něco hladkého v mezeře mezi zdí a dřevěnou policí. Vytáhl malý lístek papíru, na kterém bylo nakresleno jediné zvíře – čáp, který stál na jedné noze a hleděl směrem k Malému náměstí.
„Co je to?“ vyštěkl Matějáš.
Urban se konečně pohnul. Vstal pomalu, s bolestí v kloubech, a přistoupil k oknu. Díval se ven na ulici, kde se v šeru barokního města začaly objevovat první lampy. „Ten dům, v němž jsme, není jen zdí a střechou. Je to schránka. Lékárna je jen zástěrkou pro něco mnohem hlubšího. Ta tekutina, kterou hledáš, už není v lahvičce. Je v samotných kamenech tohoto domu.“
Matějáš ztuhl. Podíval se na své boty a pak na podlahu. V tu chvíli pocítil zvláštní mrazení, jako by pod ním proudila ledová řeka, přestože byla v místnosti teplo z kaminného ohně. Najednou se z hloubky domu ozval zvuk, který v žádné lékárně být neměl. Byl to jasný, kovový zvon, který zazněl přesně jednou, hluboko v základech, kde žádný zvon nebyl.
Urban se k němu otočil. Jeho oči, dříve zastřené vekem, teď svítily podivným, téměř nadpozemským jasem. „Kdo jednou uslyší volání z hloubky U Čápa, už nikdy neodejde úplně. Zůstane v něm kousek jeho duše, vázaný na tajemství, které se nesmí vyřícit.“
Když se Matějáš druhý den probudil, lékárník Urban byl pryč. Nebylo po něm ani stopy, jen v křesle ležela malá hromádka bílého prachu, který voněl po jasmínu a starých knihách. Matějáš se pokusil lékárnu prohledat znovu, ale všechno vybavení, které včera tak zběsile přehrabal, bylo nyní dokonale uspořádáno, jako by se k němu nikdy nikdo nedotkl.
Jen jedna věc byla jiná. Na hlavní stěně, kde včera nebyl žádný obraz, se objevil jemný rytinový výřez čápa. Když se ho Matějáš dotkl, pocítil v prstech stejný chlad, který cítil včera z podlahy, a v hlavě mu znovu zazněl ten jediný, hluboký kovový zvon.
Matějáš lékárnu v Rokycanech sice později prováděl s řádnou péčí, ale do konce svých dnů každou noc před spaním stál u té stěny a naslouchal. Čekal, až se z hloubky domu znovu ozve zvuk, který mu řekne, kam Urban zmizel a co se stalo s tekutinou, jež dokázala zastavit čas.
Kdo dnes vstoupí do domu U Čápa, možná pocítí v zádech ten samý chlad a uslyší ozvěnu zvonu, který v žádné kronice není zapsán.