Příběh: Mrhal
„Ustup, ty blázne, nebo tě ta zeď pohřbí spolu s tvým hříchem!“ zakřičel Matěj a pevně sevřel rukojeť svéhotovaru.
Vzduch byl prosycen pachem mokrého vápna, čerstvé hlíny a pronikavým chladem, který stoupal z hlubin nově stavěné hráze. Před ním stál Jan, muž s tváří špinavou od prachu, který se třásl celým tělem. Jan se nedíval na Matěje, ale na masivní hromadu kamenů a hlíny, kterou v roce 1555 svedli do hromad cizí stavitelé z jihu. V rukou svíral něco malého a kovového, což v šeru vypadalo jako stříbrný klíč, i když v té době nikdo z místních netušil, co by mohl zamykat.
„Slyšíš to?“ zašeptal Jan a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví. „Voda pod námi nešeptá, Matěji. Ona volá. Volá jména těch, kteří tu budou stát za sto let.“
Matěj přistoupil blíž a zasyčel. Cizinci, kteří hráz stavěli, byli tvrdí a mlčkliví, ale Jan, místní pomocník, se od začátku choval zvlášně. Tvrdil, že v noci, když se utiší rány kladiv do kamene, slyší z hloubky budoucího rybníka hlasy, které mu diktují cestu k pokladu, jenž není z drahých kamenů, ale z času.
Jan náhle vykřikl a s prudkým pohybem se vrhl dopředu, aby ten tajemný předmět zapustil hluboko do spáry mezi kameny právě dokončené hráze. Matěj ho chtěl zastavit, popadl ho za rameno, ale vteřině, kdy se jejich těla střetla, se stalo něco, co popíralo veškerý rozum. Janův výraz se změnil z děsu v absolutní prázdnotu. Jeho oči ztratily jiskru a on sám ztuhl jako socha. V jednu chvíli tu byl, v druhou se jeho tělo prostě zhroutilo do hloubky, jako by z něj někdo vytrhl samotnou podstatu života.
Matěj zůstal stát v tichu, jenom zvuk tekoucí vody v blízkém potoce mu bubnoval v uších. Když se sklonil nad tělo svého přítele, uviděl, že Jan nemá na krku ani jednu ránu, v ruce nedrží žádný nůž a jeho tvář je vyhlazená, jako by z ní zmizely všechny starosti světa. Jen ten stříbrný předmět zůstal vpětý v mezeře hráze, z poloviny pohltnutý betonem a blátem.
Když se o události dozvěděli ostatní, začali mluvit o vraždě. Sedlák Jan zmizel z povrchu země v místě, které se stalo hrobem hned vteřinu po svém zrození. Lidé začali toto místo šeptem nazývat rybníkem vrahů. Ale Matěj věděl, že žádná zbraň tu nebyla. Viděl ten okamžik, kdy se Jan prostě vyprázdnil.
Nocemi se Matěj vracel k hrázi. Stál na hrobě svého přítele a naslouchal. Voda, která se začala hromadit v obrovské pánvi, měla barvu tmavého smolového skla. Jednou nocou, když měsíc stál vysoko a osvětlil hladinu, Matěj uviděl na povrchu vody něco zářícího. Nebylo to světlo lampy ani odlesk hvězd. Byla to stříbrná stopa, která se pomalu pohybovala od hráze směrem k hloubce, kde se voda stýkala s černým dnem.
Matěj se pokusil ten stříbrný klíč z hráze vytrhnout, ale kámen ho držel jako v železném sevření. Bylo to, jako by hráz sama chtěla ten předmět uchovat. Od toho dne Matěj už nikdy nemohl spát v tichu. V každém kapání vody z okapu, v každém šumu potoka slyšel Janův hlas, který mu neustále připomínal, že některé dveře v hloubce vody zůstávají zavřené jen do té doby, než se někdo odváží znovu sáhnout po zámku.
Kdo dnes stojí na hrázi a dívá se do tiché hladiny, možná nevidí jen rybníky a okolní hory. Pokud se však přikloní k samotnému kameni a ztichne, možná ucítí ten samý mrazivý chlad, který v roce 1555 zmrazil krev v žilách jednoho zmateného muže.
Klíč stále spočívá hluboko v srdci hráze, v místě, kde se voda setkává s kamenem, a čeká na ruku, která ho dokáže vytrhnout z věčného spánku.