Příběh: Rumpálův dům
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty sgrafitové postavy z fasády splynou do obličejů!“ zařval Šebestián Rumpál a prudce přítlačil svou těžkou dlaní na chladný, šupatý povrch prachatického dioritu v lomeném portálu. Prsty mu brněly mrazem, přestože v síně domu bylo cítit těžký, sladký pach včelího vosku a starého pergamenu.
Kolem něj se tísnili tři muži v temných pláštích. Jejich dechy tvořily v mrazivém vzduchu bílé obláčky, které se mísily s prachem vířícím v úzké pasáži vedoucí do Křišťanovy ulice. Šebestián nehleděl na ně, ale na stěnu domu, kde v červenohnědých kresbách oživaly lidi a zvířata v nekonečných proměnách. Věřil, že tyto obrazy nejsou jen ozdobou pro bohatého obchodníka se solí, ale mapou. Mapou, která v určitý okamžik, když slunce dopadne pod správným úhlem na klenbu podloubí, odhalí cestu k něčemu, co v knihách hovořilo jen šeptem.
„Šebestiáne, to jsou jenomomalebny, ne brána do jiných světů,“ zasyčel jeden z nich, ale hlas mu ztichl, když Rumpál náhle ztuhl.
Šebestián zpozorněl. Z hloubi domu, z míst, kde se křížovaly valené klenby a kde tma houstla i za dne, se ozval zvuk. Nebylo to zaklepatí na dveře ani kroky služebníků. Byl to zvuk připomínající tisíce malých skleněných zvonečků, které někdo rozbil o kamennou dlažbu. Ten zvuk se nešířil vzduchem, ale zdál se stálet přímo v kostech.
Rumpál bez slova vběhl do síně. Boty mu hlasitě klapaly o tvrdý povrch, zatímco on sledoval pohledem geometrické vzory na klenbách. Zastavil se uprostřed místnosti a zvedl ruku. V ten moment se stalo něco, co přítomní svědkové nedokázali vysvětlit ani po deseti letech modliteb a studií.
Stíny na stěnách se utrhly od svých původních postav. Figurální sgrafitové postavy, ty mýtické bytosti z Proměn, začaly pomalu vyvazovat z červenohnědých čar. Nebyly to lidé, ale jen prázdné obrysy z čistého světla a stínu, které se začaly pohybovat po povrchu zdí, přelétaly přes klenby a sžíraly prostor kolem sebe. Jedna z postav, připomínající zvíře s lidským obličejem, se zastavila přímo před Šebestiánem.
Obchodník neuhnul. Natáhl ruku a prsty se mu dotkly stěny přesně v místě, kde se stín srazil s kamenem. V ten moment se celý dům otřásl. Nebyl to třes země, ale spíše hluboký vzdech budovy, jako by dům sám byl živým organismem, který právě probudil svou nejtemnější vzpomínku.
„Co jste to vyvolal?“ vykřikl jeden z doprovodů a v úžasu zakrčil hrdlo.
Šebestián však neodpovídal. Jeho oči byly rozšířené, zornice se zmenšily na bodové tečky. Na jeho tváři se nejevilo strachy, ale zvláštní, téměř bolestné nadšení. V rukou držel malý kousek bílého krystalu, který tam před vteřinou nebyl. Krystal jemně pulzoval v rytmu jeho vlastního srdce a vyzařoval chlad, který mrazil i v hloubi plic.
Když se stíny po několika minutách vrátily zpět do svých sgrafitových rámů a dům znovu utichl, Šebestián Rumpál už nebyl stejným člověkem. Přestal obchodovat se solí, přestal navštěvovat trh a uzavřel se v horních patrech domu. Lidé z Prachatic ho slyšeli mluvit v noci k prázdným stěnám, slyšeli ho křičet jména, která v žádném známém jazyce neexistovala.
Když rod Rumpálů dům v roce šestnáct sedmdesát jeden opustil, v sálech zůstal jen prach a ticho. Pozdější pivovary a kinosály smazaly mnohé stopy, ale nikdo nedokázal vysvětlit, proč v určitých hodinách, když slunce dopadá na lomený portál, stále cítíte na kůži mrazivý dotek něčeho, co nemá hmotu.
Kdo dnes přejde podloubím a zvedne zrak k červenohnědým postavám na fasádě, možná si všimne, že jedna z nich nemá obličej, ale místo něj nese v dlaních malý, zářící krystal, který stále čeká na svého majitele.