Příběh: nová usedlost Balabenka
„Tady to končí, Zůne, víc ti z toho pole nedám, ať už si ty svoje sny zabalíš do rváče!“ zakřičel soused z vedlejšího dvora a s praskotem zatloukl dřevěnou bránu, až se z ní zvedl mrak prachu.
Zůnek stál uprostřed cesty, v dlaních svíral hromadu mokré hlíny a v uších mu stále zněl ten hrobový tón, který mu soused vrazil do tváře. Nebyla to jen hádka o pár metrů plotu. Byla to hádka o budoucnost. Vzduch voněl po přilomeném vinném listí a vlhkém betonu, který z nedalekého nádraží s každým dnem víc zaplavoval jejich tichý kout v Libni. Železnice, ta železná bestie, už sžírala starý dům, v němž Zůnek vyrostl, a teď mu připomínala, že svět se hroutí a staví se nový, kde není místo pro selský tvrdohlavý hrdost.
Zůnek se však neohnul. Přešel k nové stavbě, jejíž bílé zdi v klasicistním stylu ještě voněly čerstvou vápnou. Na průčelí hrdě stál nápis Balabenka. Byl to jeho hrad, jeho vykoupení za všechno, co mu dráha vzala. Ale v domě vládlo ticho, které bylo těžší než kameny v základech.
V horním patře, za otevřeným oknem, seděla jeho dcera Anežka. Její prsty, štíhlé a bledé, tančily po strunách harfy. Zvuk byl čistý, křehký, jako by se do domu vlétal kousek nebe. Zůnek zastavil u zdi a zavřel oči. Ten zvuk byl jediným důvodem, proč každé ráno vstával před svít a v vinicích trhal hrozny až do krve z prstů. Anežka nepatřila k hlíně a potu; patřila k tónům, které zněly jako modlitba.
„Otče, slyším tě, jak tichneš,“ ozvalo se z okna.
Zůnek se pousmál, i když mu tváře pálily od větru. „Jen lidi z okolí línají, Anežko. Ale my tu zůstaneme. Tady bude Balabenka stát věčně, i kdyby ty vlaky dělaly takový hluk, že by z nás vypadly zuby z hlavy.“
Anežka se zasmála a znovu udeřila do strun. Byl to jasný, vítězný akord. Zůnek v tu chvíli věřil, že postavil něco, co přežije všechno. Budoval ten dům ne pro sebe, ale jako loutru pro její hudbu. Každý kámen, každý vápenný nátěr a každé zasazené vinecké keře měly být krunou pro její talent.
Jenže životy prostých lidí jsou jako ty vinné liany — někdy je někdo prostě přetne. Přišel den, kdy Zůnek seděl v dvoře a pozoroval, jak se z dálky blíží noví lidé s plány v rukou. Nebyli to hudebníci ani vinaři, byli to muži s pravítky a chladnými očima. Mluvili o cestách, o mostech a o tom, že cesta musí být rovná, i kdyby měla přejít přes sny.
Zůnek neřval. Tentokrát už nezatloukal brány. Jen stál vedle své dcery, která svou harfu opřela o bílou zeď domu. Vzduch byl těžký a cítit bylo železo a prach z budoucích cest.
„Podívej se na ten nápis, Anežko,“ zašeptal. „Balabenka. To jméno tu zůstane, i když ty zdi zmizí.“
Anežka se na něj podívala a v očích měla ten zvláštní klid, který přichází s vědomím, že některé věci nelze zastavit. Dotkla se prstem studeného kamene domu a pak jemně přejela po strunách svého nástroje naposledy, než ho zakryla plátnem.
Dnes už tam žádná harfa nezní a žádné hrozny nevisí v ranní rose. Kdo dnes projde po silničním mostě, možná pocítí zvláštní chlad v zátylku, jako by ho někdo pozoroval z místa, kde už není žádná zem. Pod asfaltem a betonem zůstaly zakopané tóny hudby, které se odmítají rozloučit s místem, kde kdysi stál bílý dům s jménem vyrytým do čela.
Kdo má ucho dost citlivé, možná v šumu aut uslyší ozvěnu jednoho jediného, čistého tónu harfy, který stále hledá cestu domů.