Příběh: Kudelův rodinný dům
„Tady to je, v tomto prostoru, kde se střecha stává terasou a nebe se dotýká betonu,“ zašeptal Josef a prsty přejel po chladném povrchu parapetu. Stál na ploché střeše svého nového domu, v místě, kam vedlo tajné schodiště z jeho pokojíku, a hleděl na Brno rozprostřené pod ním. Vzduch voněl po čerstvé vápnové omítce a mokré trávě z gardens pod ním. V rukou svíral starý pergamen s latinskými zápisy, které nikdo z jeho kolegů z gymnázia nesměl vidět.
Vedle něj stál muž s tváří vytesanou z kamene, bývalý spolubojovník z dob, kdy oba kráčeli v prachu cizích krajů jako dobrovolní vojáci. Ten druhý mlčel, jen sledoval pohledy Josefa, který neustále vracel k horizontu, jako by tam očekával návrat někoho, kdo už dávno zmizel.
„Věříš tomu, Josefe? Že geometrie může udržet věci, které nejsou z tohoto světa?“ zeptal se přítel tichým, chraplavým hlasem.
Josef neodpověděl. Místo toho otevřel pergamen a začal číst nahlas. Latinská slova zněla v tichu nad Žlutým kopcem ostře a rytmicky. S každým slovem se zdálo, že vzduch kolem nich houstne a stává se těžkým, téměř hmatatelným. V ten moment se stalo něco, co v žádné učebnici architektury ani v žádném vojenském manuálu nebylo popsáno.
Z ploché střechy, z prázdného prostoru mezi nimi, začal stoupat slabý, modravý opar. Nebyla to mlha, spíše vibrující světlo, které se kroutilo do spirály. Josef ztuhl. Jeho zornice se rozšířily, když uvnitř tohoto světla spatřil obrysy postavy. Nebyl to člověk, spíše ozvěna někoho, kdo kdysi mluvil stejným jazykem, který Josef právě recitoval. Postava nevydala zvuk, ale v hlavě obou mužů zazněl jasný, kovový tón, jako když dopadne těžký klíč na mramorovou dlažbu.
„To není možné,“ vydechl přítel a instinktivně položil ruku na opásek, jako by hledal zbraň proti něčemu, co nelze zastřelit.
Josef však neustupoval. Naopak, vykročil vstříc modravému světlu. V ten moment se dům pod nimi, ta precizní stavba z pravých úhlů a čistých linií, zdál chvět místo, jako by samotný beton cítil přítomnost něčeho cizího. Světlo prudce vzrostlo, oslepilo je na okamžik a poté s jedním prudkým závanem chladu zmizelo. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které bylo tak hluboké, až v něm slyšeli tlukot vlastních srdcí.
Když se zrak vrátil, na parapetu, kde předtím ležel pergamen, zbyla jen malá, černá mince s neznámým rytmem znaků, které neodpovídaly žádnému známému písmu. Josef ji zvedl. Mince byla ledová, přestože slunce pálilo do bílých stěn domu.
„Kde to zmizelo?“ vyhrkl přítel.
Josef se podíval na svou ruku, pak na čisté linie svého domu a nakonec znovu k oblohu. Věděl, že tato stavba už není jenbybydlištěm. Byla to kotva. Něco, co zanechali v tom modravém světle, zůstalo uvázáno v betonu a v pravých úhlech tohoto domu.
Když o letech později Josef čelil nejtemnějším dnům svého života v dálkách, v koncentračním táboře, kde se mu dočerpávala síla, nevzpomínal na slávu legionů ani na uznání ředitelské funkce. Vzpomínal na ten chladný kov mince a na ten okamžik na střeše, kdy se hranice mezi světy na krátký čas rozestoupila.
Dnes, když člověk stojí u toho domu v ulici Klácelově, může pocítit zvláštní chlad, i když je horké léto. Někteří říkají, že je to jen stín kopce. Jiní však věří, že v té tiché, funkcionalistické kráse stále něco dřímá a čeká, až někdo znovu vysloví ta správná slova v tom správném bodě nad střechou.
Kdo jednou vystoupí na ten vrchol a pocítí ten neznatý tah vzduchu, už nikdy nedokáže zapomenout na otázku, kdo nebo co v té modravé spirále tehdy hledalo cestu zpět.