Příběh: Hřbitov svaté Otýlie
„Kde jste to schoval, Josefe? Kde je ten klíč!“
Křik starosty Kneissla rozšekal ticho dubnového odpoledne roku 1889. Stál uprostřed čerstvě vykopané země, v dlaních svíral hrabátko a jeho tvář byla rudá jako krev z rozbitého cévního sítě. Před ním stál mladý hrobníkovi pomocník, Karel, který jen mlčky hleděl na nově zasvěcený hřbitov svaté Otýlie. Vzduch voněl vlhkou hlínou a jarním květem, ale mezi nimi viselo napětí, které by se dalo krájet nožem.
Kneissl se s prudkým pohnutím přisunul k Karlovi. Jeho drahý plášť z těžké látky se vlekl po blátě, ale starosta si toho nevšímal. V hlavě měl pouze jednu věc: zlatou schránku, která měla být uložena v základech obřadní síně, ještě předtím, než se nad ní zatvrdila betonová podlaha a kamenné zdi. Schránka, která neobsahovala peníze, ale dopisy, jež nikdy neměly být přečteny nikým jiným než Otýlií.
„Říkal jste, že je to v bezpečí, Karle. Říkal jste, že to nikdo nenajde,“ syčel Kneissl a jeho prsty se křečovitě zapínaly do látky rukávu.
Karel polkl. Jeho pohled sklouzl k kapli, která právě dostávala své poslední úpravy. „Vše bylo podle vašich pokynů, pane starosto. Vložil jsem to do dutiny pod oltářem, přesně tam, kde jste chtěl. Ale včera večer... včera večer jsem slyšel zvuk.“
Kneissl ztuhl. „Jaký zvuk?“
„Jak byste řekl... škrábání. Jako by se něco uvnitř hřbitova probudilo a chtělo se dostat ven. A když jsem ráno přišel k síně, dveře byly otevřené, i když jsem je sám zamkl.“
Starosta bez slova vyrazil směrem k budově. Boty mu hlasitě klapaly o nově položené cesty. Vstoupil do chladného prostoru kaple, kde se stále vznášel pach čerstvé omítky a vápna. Světlo dopadalo skrze vysoká okna v úzkých prouzích, v nichž tančily prachové zrnka. Doputoval k místu, kde měla být schránka.
Když se sklonil a dotkl se mramoru, ucítil prudký, mrazivý chlad, který mu vystřelil z prstů až do ramení. Podlaha byla neporušená, žádná díra, žádný prask. Ale vteřinu poté spatřil na čistém kameni něco, co mu vyrazilo dech.
Uprostřed síně ležela jedna jediná bílá růže. Byla dokonale čerstvá, s kapkami rosy na okvětcích, přestože v celém okolí hřbitova v tu chvíli žádné růže nekvétly. A vedle ní ležel malý stříbrný prsten, který Otýlie nosila v den svého svatu. Prsten, který měl být navždy pohřben v temnotě pod základovými kameny.
Kneissl se rozhlédl kolem sebe. Kaple byla prázdná. Dveře za ním s hlasitým zaklapnutím zabouchly, přestože ve síně nefukal žádný průvan. Starosta klesl na kolena a třeštivou rukou zvedl prsten. V ten moment zaslechl za svým hřbetem tichý, téměř neslyšný šepot, který zněl jako šumění listů v jarním větru. Bylo to jméno. Jeho jméno.
Karel, který stál v rozích dveří, viděl, jak se tvář jeho zaměstnavatele vteřinu poté změnila z hněvu v absolutní hrůzu. Starosta se neotočil. Jen ztuhl a zíral na bílou růži, která začala v jeho dlaních okamžitě černat a rozpadat se v prach.
Nikdo z přítomných netuší, co se v té chvíli skutečně stalo v tichu kaple. Kneissl už nikdy o schránce s dopisy nemluvil a zbytek svého života trávil tím, že kapli věnoval největší možnou úctu a péči, jako by se bál, že kdyby přestal, něco z hlubin země znovu vyrazí na povrch.
Kdo z nás dnes prochází tichými uličkami mezi hroby a cítí náhlý chlad v zádech, možná stále hledá odpověď na to, jak se stříbrný prsten dostal z uzavřených základů na čistý mramor. Tajemství zůstalo vytesáno do kamenů svaté Otýlie, a kdo chce slyšet ten šepot, musí přijít a stát v tichu té síně sám.