Příběh: Dělnický dům (Zábrdovice)

Kopal si zobák o okraj stolu, dřív než odpověděl. Dřevo bylo tmavé od piva, od potu, od let, co tu seděli a plánovali svět, co ještě neexistoval.

— Dvanáct tisíc, František. Ne dvanáct. Ne třináct. Přesně tolik, co se dnes zvedlo z loomů v Řečkovicích i v Černovicích. — Václav Nehoda netřepnul. Měl vlasy natřené olejem, vrásky u očí hluboké jako žlaby po kladivu. — A ty stále myslíš, že stačí napsat dopis do Vídně.

František Hrubý zvedl hlavu. Světlo petroleumky padlo mu na bradu, kde se mu neudržela boroda — byl trẻ, možná pětadvacet, ale oči měl staré. Viděl děti v textilkách, prsty zkrácené o první články, matky, co vracely do práce s kojencem v šátku.

— Ne do Vídně. Do prachu. — Vrhl pero na papír, kde se suchlo písmo: *Výbor česko-moravských textilních dělníků*. — Budou psát my. Tady. V tomto sále, co ještě nepromrněl omítka.

Vzduch voněl kyselým chlebem, tabákem a něčím třetím — možná tou vlhkostí, co se krývala v zídkách novostavby, možná strachem, co se nesl z Cejlu, kde stočily stroje a nikdo nepočítal s tím, že se zastaví.

Dveře do sálu se otevřely. Ne s třesutím, ne s vřískem. Jen tak, jako by je někdo otvíral každý den, každou hodinu, jako by neměly zamky.

V stupních stála žena.

Neměla šála. Neměla klobouk. Vlasy nosila rozpuštěné, tmavé, vlhké od deště, co pršelo od poledne. Ruky vrecky v bílém fartuchu, co byl příliš čistý na to, aby šel do továrny.

Nikdo se neobrátil. Václav Nehoda pil dál. Starší dělník u okna, co se říkal Šedý Karel, ani nezvedl brýle.

František ale cítil, jak se mu napíná kůže na zapěstí. Ne proto, že by byla krásná — byla to žena jako jakákoliv, možná starší, možná mladší, tvář vyjedená, oči tmavé, beze výrazu. Ale v ruce držela něco. Malé. Zabalené do hadru, co byl dřív částí něčího kalhot.

— Přišla jsem pro něj, — řekla. Hlas neměl ek. Zněl, jako by mluvila do prázdné místnosti, do kdeřavého zbroje, do stropu, kde se šeřily pavučiny. — Pro mého muže. Jan Kroupa. Odborář. Říkali mi, že tady spí.

Václav Nehoda položil sklenku. Zvuk skla na dřevě byl v tichu jako výstřel.

— Kroupa? — zopakoval. — Ten, co psal pro *Rovnost*? Ten, co byl v týdnu v Brně a v úterý v Prostějově?

— Ten, co nevyšel z továrny v pátek, — doplnila žena. Hadrový balíček se jí při slově ztěžkel. — Ten, co nemá hrob.

František vstal. Křeslo zaskřípalo. Cítil pohledy — Šedého Karla, Václava, tří odborářů u stěny, co přehráli karty na सूžinu. Všichni věděli. Jan Kroupa zmizel před třemi dny. Policie hledala v Svitavě, v lesích u Soběšic, v nóclehárnách u nádraží. Nikdo nehledal tady. V Dělnickém domě, co byl teprve dva týdny otevřený, kde omítka ještě vysušovala a v podlaze skřípaly desky, co pamatovaly dřeváky.

— V noclehárně není, — řekl Václav tiše. — Kontroloval jsem sám. Postele prázdné. Svatky nevyužité.

Žena se nehla. Neplakala. Jen stála, hadr v ruce, a dívala se na František. Jako by čekala, že udělá krok. Jako by věděla, že je to on, kdo musí.

— Jděte se mnou, — šeptala. — Ukaž mi, kde spal. Chci vidět, co tam zbylo.

František se podíval na Václava. Ten kývl jen nepatrně, krátce, jako schvaluje něco, co už dávno věděl.

Schody do podlaží byly tmavé. Petroleumka v ruce Františekho házela stíny, co skákaly jako živé. Vzduch tu byl chladnější, těžší, nasýcený půlkou a starým dřevem. Dveře do noclehárny byly zamčené — nový zámek, stále lesklý.

Odemkl.

Uvnitř pět postelí. Pět prázdných polštářů, pět odložených deken. A na té prostřední, těsně u okna, kde měsíc prokrájel mraků, ležel kus papíru.

František se naklonil. Zvedl ho prsty, které třásly — ne z chladu.

Psáno tužkou, písmo pospěchané, téměř nečitelné:

*Nehledejte mě v řece. Nehledejte mě v lese. Jsem tady. Ve střeše. Mezi krovem a stropem. Poslouchejte, jak mě stromy volají.*

Žena za jeho zády vydala zvuk. Ne křik. Ne smutek. Spíš jako by se něco zlomilo — nebo složilo.

— Vím, — řekla do tmy. — Vím, že tam jsi. Vím, že jsi nikam nejšel.

František se otočil. V petroleumce se odrážela tvář ženy — a za ní, v rámu dveří, stál Václav Nehoda. Držel v ruce klíč. Ten samý, co právě František použil.

— Jak jsi sem dostal? — zeptal se František. — Dveře byly zamčené.

Václav se usmál. Nebylo to úsměv.

— Dveře, Frantiku, nikdy nezamknuly. My jsme je jen mysleli, že jsou zamčené.

Žena se pohla. Ne k posteli. Ne k oknu. Ke stropu.

Jeje prsty našly trhlinu v omítce, tam, kde se stropa střetával s kirbicí. Natáhla ruku. Hřeby se zakously do měkké hmoty, škrábly, trhaly. Pádlo, kousky omítky padaly na deky, na podlahu, na Frantiskovu rameno.

A pak — prostor.

Ne díra. Prostor. Temný, dechující, vonící dřívím a starou zimou a něčím, co mohlo být krev, a mohlo být jen čas.

Z temnoty se ozval zvuk.

Ne hlas. Ne krok.

Zvuk struny. Nízké, hluboké, jako by někdo hrál na kontrabasu, co nemá tělo — jen dřevo a dráty a roky ticha.

Žena vložila hadr do otvoru. Nechal ho tam. Zpět se neobrátila.

— Jdi domů, Františku, — řekla, a teď už zněla jako matka, jako sestra, jako vítr v kštilích. — On už nevyjde. Ale my tu budeme. Každý den. Každou noc. Až se strop srovná se zemí.

František vystoupil na schody. Václav Nehoda stál pořád u dveří, klíč v ruce, úsměv na rtech, co nebyl úsměv.

Dveře do sálu se zavřely. Za nimi znělo tleskání — jediné, krátké, jako by někdo ukončil přednášku, co nikdo neslyšel.

František se podíval na ruku. V dlaně mu zbylo pár prášku omítky. A v prášku, jemné, neuvěřitelné, leželo jedno slovo, vyryté nežetem, ne nožem, ale prstem:

*POKRAČUJ*

Měsíc vyrazil z mraků. Osvětlil fasádu Dělnického domu — novou, pevnou, pyšnou. V okně pod strechou se ozářila trhlina, co tam nebyla včera. A nebude zítra.

Ale František věděl, že se tam vrátí. Že se vrátí každý, kdo tu byl. A kdo tu bude.