Příběh: Kamenný kříž u Stonáče
Kapalina z listí padala na tvář, ne déšť. Václav Bureš stál pod dřevěným krucifixem, co stál na Váleku už dávno předtím, než ho kdokoliv z Bílany začal nazývat zeleným křížem. Kůra byla poškrtnutá, lesklá od měďové zelenky, co do dříví hluboko pronikla — ochrana proti hnilobě, říkal děda, ale Václav věděl, že je to barva života, co se odmítá vzdát hmle.
Podruhé ten týden se probudil uprostřed noci s jménem na rtech, které neznal. Než se dokázal zaseknout, už šel po lužním lesku k potoku Stonáči, boty mu nasávalo bahno, v nosu vonělo po řase, železu a něčem sladkém, co mu připomnělo zakalené jablka.
Kříž v noci nebyl zelený. Byl černý, jak díra v zemi.
„Nemaž ho,“ ozval se hlas z temnoty za jeho zády. Nebyl to hlas starce, i když postava, co se vynořila z mlhy nad potokem, chodila opřeně. Muž nosil kožený kaban osazený černými knoflíky, v ruce držel hůl s rukojetí z rohu, kde byla vyřezaná hlava berana. Nebyl to žádný místní sedlák. Místní nosili bundy a klobouky, ne kabány z pražského kožuchu.
Václav se neobrátil. Hledal v kapse po špejli, prsty mu drnuly o chladný kov. „Je to můj dědinův kříž. Mažu ho, co chci.“
Muž přistoupil blíž. Nezvonil, i když se hýbal. Stín křiže, který vrhal měsíc, se netahel k jeho botám — stín mu chyběl úplně, jako by světlo pro něj neexistovalo. „Měďová zelenka nezachrání dřevo před tím, co přijde,“ řekl muž. Jeho dech nevytvářel mraky. „Anebo jo. Zelená barva je ta jediná, co v černé zemi ještě svítí.“
„Kdo jsi?“ Václav se otočil. Měsíc svítil mu do očí cizince — byly světle modré, bezezávěsné, jako voda v hluboké studni. „Jsi ten lékař z Kroměříže? Ten, co jezdí s městem v kapsě?“
Muž se usmál. Záblesklo zuby. „Lékařům se platí. Já platím sám.“ Vytáhl z kapsy kabanu malý kovový krabičku, velkou jako hříškový srdce. Neotevřel ji. Jen ji přiložil k dříví křiže, tam, kde se stýkaly rameno a trup. Kovy zázračně nezazněly. „Tady bude hřbitov,“ řekl tiše. „Ne teď. Za padesát let. Možná šestdesát. Ale zem si ho vyžádá.“
„Tady je jen louka,“ odfláknul Václav, ačkoliv srdeční tep mu bije v krku jako dvorní hodiny. „A bahno. A myši.“
„Louka se změní v pole. Pole v hřbitov. Hřbitov v louku zase.“ Muž položil krabičku do dutiny ve dříví, tam, kde kdysi byla díra po gvoždi. „A tenhle kříž... ten sem postaví jiný. Kamenný. Bílý. S nápisem, co bude čítat čas v římských číslicích, co se dají číst jenom tehdy, když na ně zapomeneš.“
„Blázny,“ syknul Václav, ale ruce mu ztuhly. Krabička v dříví blýskala v temnotě, jako by měla vlastní světlo. „Kdo to postaví? Ty?“
„Obchodník s železem,“ řekl muž a poprvé se ozval jméno, co Václav v životě neslyšel, a přesto mu přišlo známé, jako by ho zněl v modlitbě. „František Pípal. Z domu U Zlatého kohouta. Bude mít dceru, co se ožení za lásku, ne za peníze. Bude mít vnučka, co zemře v týdnu. On to postavit bude pro ni. Pro všechny.“
Václav chtěl se zeptat na dceru, na vnučku, na choleru, o které nevedl ani pojem. Chtěl se zeptat, proč ví, co bude za padesát let, proč nemá stín, proč mu z očí svítí jako z two svíček.
Ale muž se už neobrátil. Jšel k potoku, kde voda zvonila nad kameny, a tam se ztratil. Ne v mlze. Ne za zakoutím. Prostě tam nebyl, jako by se voda vypila.
Václav zůstal sam. Kříž nad ním vypadal obyčejně — staré dřevo, zelená kůra, trnový věnec z drátu, co na hlavu Kristu nasadil někdo dávno dávno. Ale v díře v dříví, kde byl gvozd, teď ležela krabička. Václav ji netáhl. Prsty mu krvavělé, ne z rány, ale z chladu, co z ní vylézl.
Vzal špejl. Zatřel ho o bundu. Když se do něj podíval, neviděl svou tvář. Viděl kámen. Hranolový podstavec. Žlábkování. A na čele nápis, co se četl sám sebou: *CrVX haeC IesV ChrIstI CIVItatIs aCCoLas ChoLerae Monet.*
Rok 1831.
Špejl mu vypadl do bahna. Zvuk byl tlumený, těžký, jako by zem nechtěla pustit ani kousek skla.
Když se another den sedláci z Bílany šli podívat na zelený kříž, našli ho prázdný. Dřevo bylo suche, mrtvé, zelenka vypadla v lupích jako stará kůže. A v dutině, kde byl gvozd, ležel jen jeden kousek kovu — zrdačený hřebík, co nikdo neznal, a který se nedal vytáhnout. I dnes ne. I když na jeho místě stojí bílý kámen s chronogramem a jménem Františka Pípala. Hřebík je stále v dříví, co už tu není. A v noci, když vítr fouká z Křivoklátu, zvoní v potoku ne voda. Zvoní kov o kov.