Příběh: Kaplička ve Vokovicích
„Všechno, co jsi ukradl, leží v tom blátě, Matěji!“ zakřičel hlas, který zněl jako drcení kamenů.
Matěj přitiskl k hrudi těžký kožený vak a dýchal zprudka. Studený vzduch mu pálil v plicích a boty mu kluzaly v mokré trávě bývalé návsi. Před ním se z mlhy vynořila bílá stěna s jemnými svislými římsy, která v šeru působila jako strážce bran do jiného světa. Nebyla to cesta pryč, byla to slepá ulička. Před ním stála malá čtvercová kaple, jejíž stěny ho teď obepjaly jako chladné dlaně.
Zatnul zuby a přilil si do hrdla horkého hněvu. Za ním byli muži z vesnice, jejichž kroky v blátě zněly jako bubny k popravě. Matěj neviděl východ. Viděl jen malou vížku, která se tyčila nad valbovou střechou do temného nebe. Bez přemýšlení vrazil do vchodu, do úzkého prostoru, kde se nad hlavou klenula česká placka.
Vevnitř zapállo. Vzduch voněl po starém dřevě, vlhkém tichu a zbytcích vyhaslých svící. Matěj se zhroutil na kolena, vaku s cizím stříbrem stále přitisknutý k hrudi. Ticho v kapli bylo tak husté, že slyšel vlastní tlukot srdce, který v rytmu hrozby duněl o kamenné stěny.
„Tady tě najdeme, zloději!“ ozval se hlas těsně za prahem.
Matěj zavřel oči a přitiskl čelo k chladnému kameni. V ten moment se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno. Necítil dotek člověka, ale pocit, jako by ho někdo neviditelný položil rukou na rameno. Nebylo to tlačení, spíše jemné, ale neúprosné vedení. Vteřinu poté, kdy měl být dopaden, se z výšky ozval zvuk.
Zvon v hranolové vížce udeřil. Jediný krátký, čistý tón, který prořízl ticho noci. Nebyl to zvon k modlitbě, nebyl to zvon k varování. Byl to zvuk, který v oné chvíli zastavil čas. Matěj otevřel oči a uviděl, jak z kouta kaple vyvěrá slabé, zlatavé světlo, které nepocházelo z žádné lampy. Světlo neosvětlovalo místnost, ale zdálo se, že proniká přímo do něj, do hloubi jeho zmateného svědomí.
Když se zhluboka nadechl, v nosem mu zůstal pach starého pergamenu a vzdálených cest, jako by v kapli právě stál někdo, kdo přišel z velmi dalekých krajů, z míst, kde písek pálí víc než slunce. Matěj pocítil náhlý, prudký odpor k váze v ruce. Stříbro, které mu mělo zajistit svobodu, se najednou zdálo být těžké jako řetězy.
„Jsem tady!“ vykřikl najednou, hlasitě a jasně.
Když ho muži z návsi vlekli ven, Matěj už nekladl odpor. Vak s penězi nechal ležet na kamenné podlaze, přesně tam, kde předtím stál neviditelný poutník. Muži ho zastavili, když uviděli jeho tvář. Matěj už nebyl tím vystrašeným mužem, který utíkal z hříchu. Díval se na ně s klidem, který v jeho chudém životě nikdy neměl.
Vesničané našli peníze, ale Matěj našel něco jiného. Když ho odváděli pryč, znovu se ohlédl na malou bílou stavbu. Zvon už nemluvila, ale v tichu noci mu stále zněla v uších ta jedna nota, která mu řekla, že existuje cesta zpět, i když už není vidět.
Zatímco ho odváděli směrem k rybníku, v kapli nezůstal nikdo. Jen stříbro na podlaze a ticho, které v roce 1800 zůstalo neuvěřitelně hluboké.
Kdo dnes stojí před tou malou stavbou ve Vokovicích, možná nevidí světlo ani neslyší hlasy. Ale někteří přisehají ruku k chladnému kamenu a vteřinu pocítí ten stejný zvláštní tah za rameno, který kdysi změnil osud jednoho zoufalého člověka.