Příběh: Dům čp. 27 (Lomnice)
„Tady to končí, Mikuláši, dál už nás s tebou nikdo nepustí!“ zakřičel obecní rýčář a prudce zatlačil do ramen muže, který se snažil proniknout skrze hluk shromážděného davu.
Mikuláš však neslyšel hněv v hlasech ani dopady kopyt do blátivé cesty. Jeho zrak byl upřený na těžké zdi domu, který v šeru Jeseníků vypadal jako zkamenělý obr. Vzduch kolem něj voněl vlhkým kamenem a starým dýmem, který se lepivě chytal do šatů. V rukou svíral starý pergamen, jehož okraje byly sraženy časem, a v srdci nesl strach, který ho hnal dopředu přes všechny zákazy.
Vstoupil dovnitř v momentě, kdy se slunce schovalo za vrchol hory a dům pohltila šedivá mlha. V chodbě ho přivítal chlad, který pronikal až do kostí, a ticho tak hluboké, že slyšel vlastní tep v spáncích. Nad hlavou se klenula stlačená klenba, připomínající hřbet obrovského zvířete, které v tichosti spalo a čekalo na svůj čas. Mikuláš kráčel pomalu, každý krok duněl v prázdném prostoru a odrážel se od kamenných stěn.
V kuchyni, pod pruskými klenbami, našel to, za čím přišel. Na stole ležela jediná stříbrná mince a otevřená kniha, v níž byla zastavěna stránka s nákresem hvězd, které v této části světa nikdo nikdy neviděl. Neznámý host, o kterém v Lomnici šeptali jako o blázenci z dálných krajů, zde musel být před minutou. Mikuláš cítil, jak mu pod prsty vibruje povrch stolu. Nebylo to chvění země, ale rytmický, tlukot podobný srdci, který vycházel přímo ze zdí domu.
„Kde jsi, cizinci?“ zašeptal, ale jeho hlas zněl v klenutém prostoru cize a slabě.
Vzal minci do dlaně a vteřinu poté se světlo v místnosti změnilo. Stíny se začaly pohybovat proti směru dopadu světla z malých oken. Mikuláš se otočil k çıkajícímu štítu, kde se v malých půlkruhových otvorech tísnil šerý soumrak. V jednom z výklenků v horní části domu zahlédl postavu. Byla to vysoká, štíhlá silueta v plášti barvy noci, která na něj hleděla s výrazem, který nelze popsat slovy. Nebyla to nenávist, ani přátelství, ale hluboké, prastaré očekávání.
Postava zvedla ruku a ukázala prstem směrem k zemi, přímo pod nohy Mikuláše. V tu chvíli se v domě ozval zvuk, jako by se v hloubi základů rozlomil obrovský kámen. Země se krátce zachvěla a z pruských klenb se snesl jemný prach, který zakryl stříbrnou minci. Když Mikuláš znovu pohlédl nahoru k výklenku ve štítu, byla tam jen prázdnota a ticho.
Vyběhl z domu ven, aby našel svědka, někoho, kdo by mu potvrdil, že ten muž tam skutečně stál. Ale venku v Lomnici panoval klid. Lidé, kteří před chvílí křičeli a hádali se, teď stáli nehybně, jako byvli vytesáni z kamene. Nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal. Mikuláš se dotkl ramene nejbližšího souseda, ale ten byl studený jako břidlice na střeše domu.
V poplachu se znovu ohlédl na budovu. Dům čp. 27 stál v šeru nehybný, jeho segmentové záklenky vypadaly jako zavřená víčka spících očí. V kapse cítil tíhu mince, ale když ji vytáhl, nebyla to již stříbrná mince, nýbrž hladký, černý kámen, který v dlani pulzoval stejným rytmem jako klenby v chodbě.
Mikuláš nikdy nenapřál odpověď na to, kdo byl tím cizincem a proč se z okolí zmizely všechny zvuky. Zůstal v Lomnici, v domě, který byl mostem mezi světem dřeva a světem kamene, a strávil zbytek života studiem hvězd, které nepatřily do tohoto světa.
Kdo dnes přistoupí k těmto zdím a přiloží ucho k chladnému kamenu v chodbě, možná ještě uslyší ten tichý, rytmický tlukot, který stále volá po svém stříbrném klíči.