Příběh: Městský dům (Andělská Hora, 1000141195)

„Kde jste to schoval, vy starý blázne! Kde je ten spis!“ Matěj řval tak hlasitě, až se mu v hrdle udělal uzel a v malé místnosti v přízemí domu na Andělské Hoře rozechvěly stíny. Prsty se mu třesly, když přejížděl po hrubém povrchu zdiva v jedné ze slepých arkád, kde se vzduch chladem lepil na kůži.

Karel, muž s tváří jako vyhladaný kořen a očima, které viděly příliš mnoho zakázaných knih, jen tiše seděl na dřevěné židli. V místnosti vonělo starým pergamenem, vlhkostí z klenutých chodeb a špetkou tabáku. Karel se jen lehce usmál, což vypadalo spíše jako křeč v lících, a ukázal prstem k lomenému schodišti, které vedlo do vyšších pater.

Matěj nečekal. Rozběhl se po chodbě, kde placky klenby nad ním tlumily zvuk jeho těžkých bot. Každý krok zněl jako úder kladiva do rakve. V té době, kdy barokní linie budov ještě vnímaly tlukot srdce svých stavitelů, byl tento dům centrem moci a tajemství. Matěj věděl, že Karel v tom domě neschovává jen papíry. Schovává něco, co může změnit řád celého Slezska, nebo alespoň zničit jméno několika šlechtických rodů.

Když vyběhl do druhého patra, zastavil se. V místnosti s plochým stropem bylo ticho, které až bolelo v uších. Na stole ležela otevřená skříňka, ale byla prázdná. Matěj pocítil, jak mu stoupá krev do tváře. Rozhodně zde byl před minutou. Karel nemohl být tak rychlý.

Najednou zaslechl zvuk. Jemné, rytmické skřípání, jako když někdo škrábe nehtem o omítku. Zvuk nešel z chodby, ale zevnitř zdi. Matěj přiložil ucho k chladnému povrchu stěny. Slyšel tlukot. Nebyl to lidský tlukot, byl příliš pomalý, příliš hluboký, jako by v základech domu tloukla jedna obrovská, kamenná srdce.

„To není možné,“ zašeptal.

V ten moment se za ním objevila postava Karla. Starý muž už nebyl v přízemí. Stál v prahu dveří, přestože Matěj slyšel jeho hlasy dole předtím, než vůbec vyběhl po schodech. Karel měl v ruce malý klíč z černého železa, který v prstech neustále převaloval.

„Hledáte pravdu v papírech, Matěji, ale pravda tohoto domu je vytesaná do kamene,“ řekl Karel tichým, chraplavým hlasem. „Tento dům nestojí na zemi, ale na tichu. A ticho má svou vlastní paměť.“

Matěj se vrhl vpřed, aby mu klíč vytrhl, ale vteřinu předtím, než ho dopadl, se stalo něco, co mu navždy vzalo klid. Karel prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří. Jen prázdný prostor a ten stále pokračující, hluboký tlukot zevnitř zdi. Matěj zůstal stát uprostřed místnosti a v rukou držel jen prach, který se z parapetu sýpal na podlahu.

Vzpomněl si na detaily, které mu Karel kdysi zmiňoval o stavbě domu. O tom, že některé zdi byly zvednuty tak, aby uvnitř zůstal prostor pro něco, co nesmí vyjít najevo. Matěj začal zběsile tlouct pěstmi do omítky, hledal tajné dveře, schované schody, cokoli, co by vysvětlilo, kam ten starý muž zmizel v jediném mraku prachu.

Když poté v noci stál na náměstí a hleděl na roh domu, viděl v jednom z horních oken stín. Postava tam stála nehybně a dívala se přímo na něj. Byla to silueta Karla. Ale Karel byl v tu chvíli zavřený v cele v sousedním městě, kam ho Matěj nechal odvést předtím, než začal hledat ten spis.

Matěj nikdy nenalezl žádný papír, žádný dopis ani mapu. Zůstal mu jen ten zvuk, který slyšel v uších pokaždé, když se přiblížil k lomenému schodišti.

Kdo z nás dnes prochází těmito chodbami, možná pocítí ten stejný chlad v zátylku, když se zastaví u tichých stěn, které stále střeží tajemství muže, který dokázal stát na dvou místech zároveň.