Příběh: Zvonice (Pod Bezručovým vrchem)
„Drž se pevně, Matyáši, nebo tě ten vítr srazí až dolů na ty kameny!“ zakřičel Jakub a prudce sevřel předloktí ruku svého mladšího bratra. Prsty jim mrzly v noci, která sice byla letní, ale v nadvýšce pod Bezručovým vrchem už stihla vychladnout. Dřevěné trámy pod jejich botami vržaly a v každém závanu větru se celá konstrukce lehce kymála, jako by se chtěla pod nimi zřítit.
V climbu nahoru k samotnému zvonu jim pomáhala jen zoufalost. Dole v osadě Ježník zuřil oheň. Plameny lízaly střechy chalup a rudý odlesk barvil mraky do barvy čerstvé krve. Matyáš se zaklepal, dýchal těžce a v nose cítil štiplavý zápach hořícího jehličí a mokrého dřeva. Museli varovat ostatní, museli vyvolat lidi z okolních polí, než pohltí žár vše, co jim zbylo.
Když konečně dorazili k horní části, kde se dřevěný plášť zužoval k šindelové stříšce, narazili na překážku. U samotného zvonu, který byl ulit z olomouckého bronzu a stále v něm vyvrtávaly hloubky obrazy Madony a svatého Floriána, stál muž. Nebyl to žádný z vesničanů. Měl na sobě šedý plášť, který mu zakrýval tvář, a v ruce držel těžký kovový hák.
„Ustup, chlapče,“ zasyčel neznámý a zablokoval cestu k provazu.
Jakub vrazil ramenem do dřevěného rámu a vyrazil vpřed. „Zvonit musíme! Vesnice hoří!“
Neznámý se krátce zasmál, byl to zvuk podobný drcení štěrku v botách. „Právě proto, proč zvonit nebudete. Tento zvuk je příliš drahý na to, aby ho přehlušil obyčejný požár. Některé věci musí shořet, aby se uvolnilo místo pro nové.“
Matyáš vyhrkl z překvapení a v prudkém pohybu se pokusil obejít útočníka, ale muž byl rychlejší. Jedním švihem ho odrazil k okraji dřevěné plošiny. Matyáš zůstal viset jednou rukou na hrubém trámu, nohy mu volně visely nad propastí, zatímco vítr mu bičoval tvář. Pod ním byla jen kamenná podezdívka a tvrdá zem.
Jakub neváhal. Vrazil do neznámého s celou svou vahou. Oba muži se svalili na šindele, zápasili v úzkém prostoru pod kuželovou stříškou, kde každý pohyb hrozil pádem do hloubky. Cítili chlad kovu zvonu, který je odděloval od svobody. Jakub cítil pod prsty reliéf rukou, které zdobily bronzovou plochu, jako by ho ty odlitěné dlaně chtěly podpořit.
Vteřinu předtím, než by neznámý dokázal Jakubovi zakrýt ústa, Matyáš se zpod trámu s nadpozemskou silou vyškubal a sstřelil mu z ruky hák. Kovový předmět s tichým cinknutím zmizel v temnotě pod nimi. Jakub využil momentu, vyrazil vpřed a s celou svou silou zatáhl za provaz.
Hlasitý, hluboký úder rozrazil ticho noci. Zvon zazvonil poprvé v té noci a jeho zvuk byl tak čistý a mocný, že se zdálo, zda se jím otřesly i samotné hory. Neznámý muž ztuhl. Podíval se nahoru na obraz svatého Floriána, ochránce před ohněm, a v jeho očích se na okamžik mihl strach.
„Už je pozdě pro tvoje plány,“ vydechl Jakub a znovu zatáhl za provaz.
Zvuk se nesl dál a dál, probouzel lidi v polích, volal pomoc z okolních osad. Neznámý muž se pomalu odstoupil od okraje. Bez jediného slova se začal šplhat dolů, mizejc do stínů pod Bezručovým vrchem, zanechávajíc za sebou jen pocit nedokončeného spiknutí.
Bratři zůstali nahoře, vyčerpaní, s dlaněmi rozbitými od dřeva a provazu. Dívali se, jak se z temnoty vyvalují řetězy lidí s kbelíky vody, jak se vesnice spojila v jeden organismus, aby přemohla plameny.
Když utichl poslední dozvuk bronzu, Matyáš položil ruku na chladný kov zvonu. Cítil, že v tomto místě se zlomila linie osudu, která měla jejich domov smazat z mapy.
Kdo dnes položí ruku na chladný bronz v této dřevěné věži, pocítí tlukot srdcí dvou bratrů, kteří odmítli nechat ticho zvítězit nad ohněm.