Příběh: most silnice II/298 přes Ředický potok
„Kde jsi byla, Anežko? Už jsem začal věřit, že jsi zmizela v mlze!“
Hlas Antonína rozsekl ticho nad Ředickým potokem. Stál uprostřed mostu, boty ztuhlé v blátě, a prsty křečovitě svíral dřevěnou hůl. Před ním, v šeru dopoledního oparu, stála dívka. Její šaty z hrubého plátna byly vlhké a vlasy jí přilpěly k tvářím. Mezi nimi ležel pískovcový parapet, chladný a tvrdý, který je odděloval jako neviditelná zeď.
Anežka neodpověděla. Jen se podívala dolů, kde v korytě pod středním obloukem bublal potok. Voda v té chvíli zněla jako šepot tisíce lidí, kteří se snažili vyprávět tajemství, jež nikdo nesmí slyšet. Vzduch voněl po mokrém kameni a ranní rosa, která stékala po kvádrech, připomínala slzy vyryté do samotného těla mostu.
„Musíme jít,“ šeptal Antonín a udělal krok k ní. „Vozovnice z Sezemic už bude za krátko v pohybu. Jestli nás tu najdou společně, už nás nikdo nerozdělí – jenom nás zavřou do našich domů a ty se už nikdy nedostaneš k branám Rokytna.“
Anežka pomalu zvedla ruku a dotkla se prsty letopočtu vyrytého do pravého pilíře. Čísla 1834 byly hluboká, ostrá, stále ještě cítit z nich vůle stavitelů, kteří chtěli, aby toto místo přetrválo věky. Její prsty však třesaly.
„Můj otec už podepsal smlouvu, Antone,“ řekla tiše. „Zítra odjíždím. Ne do vedlejší vesnice, ale pryč. Do města, kde mě neznají, kde nebudu jen dcerou z chudého domu u potoka.“
Antonín ztuhl. Hůl mu vyklouzla z ruky a s tupým zvukem dopadla na kamennou cestu. Díval se na ni, pak na ni zvedl zrak k dívce, která se na něj konečně podívala. V jejích očích nebyl strach, ale zvlávní, tichý vzdálenost.
„Můžeme utéct,“ vyhrkl. „Tady, na tomto mostě, se rozhoduje. Buď přejdeš na druhou stranu k mně, nebo odejdeš cestou, která vede pryč. Stačí jeden krok. Jeden jediný.“
Anežka se znovu podívala do hloubky pod oblouky. Voda tam byla temná, nenasytná, proudila prudce skrze pískovcové pilíře. Věděla, že každý kámen pod jejími nohami je svědkem jejího váhání. V té chvíli se z dálky ozval zvuk kopyt a dopad kol na cestu. Cizí přítomnost byla cítit v každém poryvu větru, který přinesl pach koní a prachu.
„Čas vypršel,“ vydechla.
Antonín natáhl ruku, aby ji chytil za zápěstí, ale ona v ten moment ustoupila. Mezi nimi zůstal jen prázdný prostor a chladný pískovec. Anežka se neotočila. Začala kráčet směrem k Rokytnu, její kroky byly lehké, téměř neznatelné, jako by se její tělo začalo rozpouštět v mlze, která stále obalovala svahy náspu.
Antonín stál nehybně. Sledoval její vzdalující se postavu, dokud nezůstala jen šedou skvrnou na pozadí zelených kopců. Chtěl zakřičet, chtěl ji přivolat zpět, ale hrdlo měl stažené a v ústech cítil pachuť železa a žalu.
Když se naklonil, aby zvedl svou hůl, uviděl na parapetu něco malého. Byla to modrá stuhový, kterou mu Anežka darovala před rokem. Ležela tam, vyhlazená a čistá, jako obětina ponechaná kamennému strážci mostu.
Zůstal tam stát ještě dlouho poté, co doproudily první vozy a potok pod ním začal zpívat svou věčnou, lhostejnou píseň. Dotkl se prsty stejných čísel v pilíři, která před chvílí hřála její kůží.
Kdo dnes přejde přes tyto tři oblouky, možná pocítí v zádech chladný průvan, i když je letní poledne. Je to jen vítr z údolí, nebo stín dívky, která na kamenném parapetu nechala svou jedinou vzpomínku a zmizela v mlze?