Pověst: Kostel svatého Martina (Luštěnice)
Traduje se, že ještě dávno předtím, než stavitel z Dobrovice přiložil ruku k dílu a vztyčil barokní stěny kostela svatého Martina, stával na tomto místě v Luštěnicích starý gotický chrám, temný a přísný jako samotná víra, která jej zrodila. Byl postaven ve čtrnáctém století, v době, kdy si kraj teprve zvykal na zvuk zvonů, a prý od počátku stál na místě, jež bylo považováno za posvátné dávno před příchodem křesťanství – na mírném návrší nad vsí, odkud bylo vidět daleko do středočeských lánů.
Staří obyvatelé Luštěnic vyprávějí, že když přišel čas a rozhodlo se o stavbě nového, důstojnějšího kostela, projevila se vůle vyšší moci zcela neočekávaným způsobem. Zedníci zbořili klenby a vynesli staré kameny, ale kdykoli se pokusili srovnat základy do roviny a odklonit nový chrám byť jen o několik sáhů od místa, kde stával ten gotický, práce se zastavila. Jednou se zdvihl vítr a rozfoukal výkresy. Podruhé se rozsypalo lešení. Potřetí onemocněl vedoucí stavby záhadnou horečkou, z níž se vzpamatoval teprve tehdy, když se vrátili ke starým základům a rozhodli se využít původní konstrukce tak, jak stály.
Tak prý vzniklo to podivuhodné souznění, které dodnes člověk v kostele cítí – barokní plynulost a světlo se zde mísí s jakousi starší tíží, která nespadla ze stropu, ale vystupuje ze samotné země pod dlaždicemi.
Zvláštní úctu vyvolávala v lidu vždy renesanční cínová křtitelnice, odlitá roku 1583 – tedy sto padesát šest let před tím, než byl dnešní kostel postaven. Přežila přestavbu, přežila věky nábožných sporů, kdy se tu střídali kněží podobojí s katolíky, minorité s piaristy. Říká se, že ji nikdy nikdo neopovážil vynést ven a nahradit novějším kusem. Jeden farář prý o tom uvažoval, ale v noci se mu zdálo, že u křtitelnice stojí stařena v šatech ze starých dob a pokládá ruku na její cínový bok. Ráno vstal a záměr svůj nikdy neprovedl. Křtitelnice zůstala, jako by sama vzdorovala času a lidskému rozmarům.
Vypráví se také o soše svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm. Původně stála po boku svatého Václava na hlavním oltáři, díle kosmonoského řezbáře Jelínka. Jenže pak ji přemístili do věže – a místní v tom vidí záměr: svatý Florián prý sám vyžádal místo na výšině, odkud by mohl hlídat kraj a varovat před požáry. Od doby, co hledí z věže, prý velký oheň ves nezachvátil, ačkoli v sousedství plameny řádily ne jednou.
Kostel svatého Martina stojí v Luštěnicích dodnes bok po boku se zámkem, hřbitovem a farou, jako svědek staletí, která přes něj přešla. Pověsti, jež se k němu váží, nejsou ponuré ani strašidelné – jsou to příběhy o místě, které si trvá na svém. Říkají, že některá místa na světě mají paměť, a ta paměť je silnější než lidský plán nebo módní sloh doby. Luštěnický kostel je takovým místem: každá jeho vrstva, od gotického základu přes renesanční křtitelnici po barokní oltář, mluví o tom, že posvátno zde sídlilo dříve, než přišli stavitelé, a zůstane i tehdy, až jejich jména lidé zapomenou.