Příběh: Myslivna Na Stráži
„Tady to končí, pane rytíři, dál už nebudu kráčet!“ vykřikl mladý lovčí Bedřich a prudce zastavil koně. Zvíře nervózně frkalo a tlouklo kopytem do vlhkého listí. Před nimi, v hustém stínu vrchu Babka, se tyčila nově dokončená myslivna. Byla to zvláštní stavba, s jejími kulatými tvary a řezbám, které vypadaly, jako by je do dřeva vloupaly samotné lesní duchové, nikoliv ruka stavitele Nypla.
Cyril rytíř Barton z Dobenína jen chladně pohlédl na třesoucího se muže. Sesvítl z sedla s takovou přirozeností, že se zdálo, by s touto zemí byl spojen hlouběji než kýmkoli jiným. Vzduch kolem nich voněl po čerstvě řezaném smrku a vlhké zemi, ale k tomu se přimíchal ještě jeden pach – sladký, těžký, připomínající staré knižní stránky a vyhaslé svíce.
„Strach je špatný společník u lovu, Bedřichu,“ pronesl rytíř tichým, ale nezvratným hlasem.
Krokli k hlavnímu portálu, kde v kameni čerstvě vyrytý nápis hlásal rok tisíc devětisté dvacet čtyři. Cyril se však nez dừngil u dveří. Jeho pozornost upoutal kamenný erb, který ležel v trávě jako zapomenuté zrcadlo minulosti. Rytíř se nad ním sklonil a prsty přejel po datech z roku tisíc devětistého desátého. V ten moment se stalo něco, co Bedřich, jenž stál několik kroků za ním, viděl jen z paměti.
Z vnitřních prostor myslivny, kde by v tu chvíli neměl být nikdo, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani dopad věci na zem, ale rytmické, pomalé tleskání dlaní. Zvuk byl čistý, kovový a přicházel z podkroví. Bedřich ztuhl. Věděl, že dům je prázdný, že klíče má rytíř v kapse a že nikdo z Černošic sem v tuto hodinu nevyšel.
Cyril však neprojevil žádné překvapení. Naopak, začal mluvit, ale ne k Bedřichovi. Mluvil k prázdnému vzduchu, k tichu lesa a k onomu tleskání, které náhle utichlo.
„Přišel jsem, jak jsi slíbil,“ řekl rytíř a jeho hlas se mírně zachvěl. „ Stavba je hotová. Je přesně taková, jakou jsi chtěl. Kulatá, barevná, cizí tomuto světu. Teď už můžeš vyjít.“
Bedřich zatajil dech. Sledoval, jak rytíř otevře těžké dveře a vstoupí do domu. Lovčí se neodvážil následovat svého pána, ale zůstal stát u erbu. V tu chvíli zahlédl v okně podkroví stín. Nebyla to lidská postava. Byl to vysoký, nepřirozeně štíhlý obrys, který se pohyboval s plynulostí tekutiny. Stín se k oknu přiblížil a na okamžik se v něm zrcadlilo světlo, které nebylo z lampy ani ze slunce. Bylo to modravé, studené světlo, které na vteřinu osvítilo řezbářské detaily fasády.
Bedřich slyšel zevnitř domu tlumený rozhovor. Dva hlasy. Jeden byl rytířův, druhý byl hluboký, vibrující, jako by vycházel z hloubi země, ze suterénu z kamenů, na kterých stavba stála. Hlasy se hádaly o něco, co Bedřich nerozuměl – mluvili o stezkách, které už dávno neexistují, a o strážích, kteří už dávno spí.
Když po hodině Cyril rytíř vyšel z domu, vypadal vyčerpaně. Jeho tvář byla bledá a oči prázdné. Nepohlédl na Bedřicha. Jen pomalu zavřel dveře a zamkl je.
„Kdo to byl, pane? Kdo byl uvnitř?“ vyhrkl Bedřich, jakmile mohl.
Rytíř se zastavil, pomalu se otočil a v jeho pohledu byla zvláštní směs úlevy a hrůzy. „Někteří domy nestavíme pro lidi, Bedřichu. Stavíme je jako kotvy, aby určité věci zůstaly na svém místě a neodputovaly dál do světa.“
Cyril rytíř poté myslivnu Na Stráži nenavštívil už nikdy. Nechal ji stát jako krásný, divný pomník v lesích u Černošic, ale zakázal k ní chodit komukoli, kdo nebyl přísně instruktován.
Kdo dnes přistupuje k těmto dřevěným stěnám a dotýká se kamenného erbu, může v tichu lesa zaslechnout to samé rytmické tleskání, které kdysi zastavilo Bedřichovo srdce. A kdo se podívá do okna podkroví v přesně ten správný moment, uvidí modravý odlesk, který stále čeká na svého hosta.