Příběh: Sochova vila
„Tady to končí, pane Socho, víc z toho starého kamene už vymačkat nejde!“ vykřikl stavitel a s hlasitým dopadením pustil těžký mívník na dlažbu.
Vácslav Socha se ani nepohlédl na prach a stéblo trávy pod nohama. Jeho pohled byl upřený na renesanční portál z roku 1572, který právě dočlenili do čerstvé omítky své nové vily. Prsty přejížděl po chladném povrchu starého kamene a v nose cítil pronikavý pach mokrého vápna smíšaný s vůní blízkého potoka Nečíze, který v léta jen tak šuměl v záhadném rytmu. Vácslav nebyl jen starostou, byl sběratelem kousků času, které ostatní považovali za odpad.
„Podívejte se na ty ryby,“ zašeptal Vácslav a ukázal na desku nad vchodem. Ryby v městském znaku byly rozložené nelogicky, jedna nad druhou, jako by se snažily utéct z kamenného vězení. „Tenhle dům nebude jen bydlištěm. Bude to schránka na všechno, co město zapomnělo.“
V roce 1910, když se vila blýškala modrými glazovanými kachlemi a včely na zábradlí balkonu vypadaly, že každou chvíli vzlétnou, se do domu nastěhoval muž, kterého nikdo v Litovli přesně neznal. Jmenoval se Antonín Hrubý. Přišel z Olomouce, tvrdil, že je archivářem, ale v jeho kufrech nebyly papíry, nýbrž podivné kovové předměty a staré mapy, které neznaly hranice měst.
Hrubý trávil celé dny v polygonální věži s měděnou helmicí. V noci z ní sálalo slabé, modravé světlo, které neodpovídalo žádné známé lampě té doby. Vácslav ho nechal v domě z čisté zvědavosti, ale brzy si všiml něčeho znepokojivého. Hrubý nikdy nevycházel z domu hlavní branou. Vždycky ho viděli jen v okně patra, jak pozoruje ulici, nebo jak stojí u těch dvou starých náhrobků, které byli zazděni přímo do stěn vchodu.
Jednoho večera, kdy vzduch byl těžký vlhkostí z řeky a v zahradě se vznášela hustá mlha, Vácslav vběhl do domu, aby Hrubého varoval před blížícím se bouřkovým frontem. V hale panovalo absolutní ticho, jenže z hloubi domu se ozýval zvuk, který zněl jako rytmické klepaní kovu o kámen.
Vácslav vyběhl do věže. Hrubý tam nebyl. Na stole však ležela otevřená mapa Litovle, na které byla červeně zakroužkovaná místa, kde kdysi stály hradby. Vedle mapy ležela švédská koule, těžká a studená, kterou Vácslav nechal do zdi vsadit jako trofej z historie. Koule však nebyla v zdi. Ležela na stole a z jejího povrchu se pomalu vypařovala modrá hmhla, stejná, jakou Vácslav viděl v oknech věže.
V ten moment zaslechl z chodby hlas. Byl to Hrubý, ale zněl, jako by mluvil z hloubky několika metrů pod zemí. „Kameny si pamatují cestu zpět, pane Socho. Portál není jen ozdoba, je to klíč.“
Vácslav se rozhlédl kolem sebe. Vzduch v místnosti byl náhle ledový, až mu z úst unikl obláček páry. Když se podíval z okna věže dolů na svou krásnou secesní stavbu, uviděl Hrubého. Stál v centru zahrady, přesně tam, kde pod zemí proudila Nečíze. Jenže muž nestál na trávě. Polovina jeho těla byla zapuštěna v zemi, jako by se do ní propadal, a přesto se na Vácslava díval s klidným úsměvem.
Hrubý zvedl ruku a ukázal na renesanční portál u vchodu. Vteřinu poté se ozvalo hlučné prasknutí, jako by se rozlomil obrovský kmen stromu. Když Vácslav vyběhl z domu, v zahradě nebyl nikdo. Jen v místě, kde předtím stál archivář, zůstala v trávě vypálená modrá stopa ve tvaru včely.
Vácslav Socha zbytek života strávil tím, že se snažil pochopit, proč se v jeho vile scházejí věci z různých století. Náhrobky, střílny z hradeb a starý portál z radnice. Všechno to bylo složeno k sobě jako puzzle, které mělo otevřít dveře někam jinam. Hrubý zmizel bez stopy, nenechal po sobě žádný dopis ani stopu v záznamech.
Kdo dnes projde kolem vily a dotkne se prsty těch starých kamenů u vchodu, může pocítit zvláštní chlad, který nepatří do tohoto století. A pokud se v tichu zastaví u modrých kachlí, možná uslyší z hloubky základů tiché, rytmické klepaní, které stále hledá svou cestu ven.