Příběh: Hřbitov v Kostelní Bříze
„Zastavte ty lopaty, říkám vám, nebo přísahám, že vás nechám tady zakopat i s těmi nástroji!“
Křik šlechtice Viktora von Kopala rozšekl ticho nad čerstvě vyměřenou plochou severně od kostela svatého Petra a Pavla. Muži s nářadím v rukou ztuhli. Vzduch roku 1836 byl hustý a chutnal po vlhkém vápenci a čerstvě vyvrácené zemi. Viktor stál uprostřed budovaného obvodu, jeho líná špička boty zapadala do bláta, zatímco prsty křečovitě svíraly rukojeť walkingové hůlky.
Pracovníci se na sebe pohlédli. Jeden z nich, starý sýkora s tváří jako vyvráskaný kmen dubu, zkusil odpovědět, ale Viktor ho přerušil prudkým gestem směrem k místu, kde se rýsoval budoucí střed hřbitova. Právě tam, v hloubce nově vykopaného jáma, leželo něco, co tam být nemělo.
V hrobové zemi, v místě, kde měla být jen prázdnota a kořeny trav, spočívalo masivní kovové tělo kříže. Nebyl to kříž, který by tam někdo vynesl. Byl zapuštěn hluboko, jako by v něm byla země od věků, přestože plocha byla předtím pečlivě prozkoumána a vyčištěna. Kov byl studený, matný a přestože ho obklopila vlhká hlína, z něj sálal zvláštní, téměř hmatatelný mráz, který v letním vzduchu vytvářel jemný opar.
Viktor von Kopala sestoupil do jámy. Jeho drahý kabát se dotýkal špíny, ale on si toho nevšímal. Klekl si na kolena a dotkl se kovového ramene. Vteřinu poté prudce odskočil, jako by ho proudlovlo srazilo. Z hloubky země se ozval zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, jen jeden tón, který vibroval v kostech, nikoliv v uších.
„Kdo to sem dal?“ zařval Viktor na dělníky. „Kdo z vás lže a přinesl sem tento předmět v noci?“
Muži přísahali na svou čest i na Boha, že jsou nevinní. Žádný vůz sem nejezdil, žádný člověk nesešlepl tak těžký kov tajně pod pláštěm. Kříž prostě byl. Jako by vyrostl ze samotného jádra země v okamžiku, kdy se do něj zapadla první lopata.
Viktor von Kopala byl mužem rozumu, šlechticem, který věřil v řád a zákony. Přesto ho tento nález znervóznoval. Celé týdny poté odmítal opustit hřbitovní areál. Trávil hodiny u toho kovového kříže, mluvil k němu, někdy s hněvem, jindy s prosbami. Lidé z okolí viděli, jak se jeho tvář hubne a jak v jeho očích žárí podivný, horečnatý lesk.
Jednoho večera, když slunce zapadalo za stěny staré tvrze sousedící s hřbitovem, Viktor zvanil k kříži svého nejbližšího přítèle. Chtěl mu ukázat něco, co prý v kovu vidí.
„Podívej se na ty rýhy,“ šeptal Viktor a ukázoval na základnu kříže. „Jsou to jména. Jména lidí, kteří tu ještě nejsou pohřbeni. Vidím tam své jméno. Vidím datum, které nepřichází před deseti lety, ale za mnoho desetiletí.“
Přítel viděl jen hladký kov a rzi. Ale Viktor von Kopala už nebyl stejným člověkem. Začal vyžadovat, aby byla ohradní zeď postavena přesně tak, aby kříž zůstal v absolutním středu, jako kotva držící tento kus země v našem světě. Trval na tom, že kříž nesmí být nikdy pohnut, ani o prst.
Když přišel čas jeho vlastního odchodu ze světa, Viktor von Kopala nechtěl být pohřben v hloubce, kterou diktovaly zvyklosti. Jeho poslední přání bylo podivné: chtěl, aby jeho náhrobní deska byla umístěna tak, aby mohl v anihilaci času stále sledovat ten kovový kříž, který se v něm zjevil z ničeho.
Když se o mnoho let později hřbitov začal likvidovat, zničili vše. Zmizely ploty, zmizely květy, zmizely mnohé náhrobky. Ale ten kovový kříž v centru zůstal. Nikdo ho nedokázal vytrhnout, nikdo ho nechtěl přemístit. Stál tam, nehybný a chladný, jako svědek něčeho, co předčila lidskou logiku.
Kdo dnes stojí u náhrobku Viktora von Kopala a pak přejde pohledem k onomu kříži, možná pocítí ten samý mrazivý tah v zátylku. Kov stále šeptá, jen ti, kteří vědí, kam naslouchat, slyší, že kříž nebyl přinesen zvenku, ale že z hloubky země vyrazil proto, aby na ně čekal.