Pověst: Kostel svatého Michaela archanděla (Oloví)

Traduje se, že kdysi dávno, na sklonku sedmnáctého věku, kdy Oloví ještě neslo stopy útrap třicetileté války a domy v podkrušnohorském údolí voněly smolou a rudou vytěženou z hlubokých šachet, žil v místní faře stařičký kostelník jménem Bartoloměj. Byl to muž tichý a svědomitý, který pamatoval časy, kdy se v kostele svatého Michaela ještě zpívaly luterské chorály, a pak znovu časy, kdy dominikánský páter Wilsbach přiváděl rozháranou obec zpět ke staré víře. Bartoloměj všechna ta léta věrně mlčel, cosi zaznamenával na pergamen a uchovával listiny, jež mu faráři svěřovali.

Roku 1698 postihla Bartoloměje zlé tušení. Byl to muž praktický, nikoli věštec, ale v kostelní věži, kde seříval hodiny přidané teprve před lety, ho čas od času přepadal pocit úzkosti jako chladný průvan – jako by sám archanděl Michael, jehož obraz zdobil hlavní oltář, svíral svůj meč o něco pevněji než jindy. Stařec nevěřil na náhody. Viděl, jak požáry mění bohatá měšťanská města v popel, jak dobyvačné armády plení archivy i chrámy.

A tak té pozdní podzimní noci, kdy se mlha spustila z lesů tak hustá, že nebylo vidět přes ulici, vzal Bartoloměj svazek listin – zápisy o kostele, záznamy o farní obci, mince tehdejší ražby – a vše pečlivě zabalil do lněného plátna. Pak přistoupil ke starému zdění v přízemí věže, kde omítka odpadla a odkryla surové kameny. S cihlářským kladívkem, jehož ťukání pohlcovala tloušťka zdi, vysekal dutinu, vložil tam svůj poklad a zazděl ho znovu, tak pečlivě, že ani stavitel by neznal rozdíl.

Dva roky nato, za horkého léta roku 1700, suchý vítr přinesl jiskru z kovářské výhně a město začalo hořet. Plameny pohltily radnici s veškerými dokumenty, které tam zastupitelé po generace ukládali. Shořely smlouvy, privilegia, záznamy o slavném královském horním městu. Shořely i listiny, které si farnost uchovávala tamtéž v záloze. Oloví se probudilo do rána bez paměti – bez písemného důkazu o tom, co kdy bylo.

Bartoloměje se oheň nedotkl. Seděl prý na kamenném prahu kostela a díval se, jak plameny olizují střechy, s klidem, jenž jeho sousedé nechápali. Říkali, že se tiše modlil. Ale starý Franzel, jeho soused, tvrdíval svým dětem a děti svým, že stařec prostě věděl, že nejcennější věci jsou v bezpečí.

Když bylo po požáru, nikdo nevěděl o zazděném pokladu. Bartoloměj zemřel brzy po té hrůzné noci a tajemství vzal s sebou. Teprve o téměř dvě stě let později, roku 1898, když dělníci bourali starý kostel, aby uvolnili místo stavbě nové, narazili v základu věže na dutinu. Vytáhli z ní vlhké, ale čitelné listiny a mince, jejichž data nesla rok 1698. Místní farář tehdy říkal, že to není náhoda, že archanděl Michael, jehož posláním je chránit věrné v hodině tmy, dovolil kostelníku Bartolomějovi zaslechnout jeho hlas dost včas.

Staří obyvatelé Oloví vyprávějí tuto příhodu dodnes jako důkaz, že místa, která prošla ohněm i mlčením, mívají svá skrytá srdce – záznamy přežívající tam, kde je nikdo nehledá. Kostel svatého Michaela archanděla je pro ně místem, kde se minulost neztratila, jen se schovala do zdi a čekala, až bude čas vyjít na světlo. A pokud se vás někdy v podvečerním šeru zdá, že slyšíte ťukání kladívka za omítkou nového kostela, nemusíte se lekat – to jen Bartolomějova památka připomíná, že dobrý strážce nikdy neopustí svěřené místo.