Příběh: Větrní jáma Vrbice
„Táhni to lano víc, ty hlupáku, nebo nás to hloubka spolkne všechny!“ zakřičel Antonín a svaly na jeho předloktích napružely jako tětivy luku. Vzduch kolem nich v roce 1911 chutnal po kovovém prachu a vlhké zdi, zatímco nad hlavami duněl první z nových ventilátorů, který vší silou nasával dýchání z hlubin země.
Antonín nebyl obyčejný horník. Byl to muž s tváří vytesanou z černé žuly, který v dole Hubert znal každou prasklinu a každý zvuk, jenž doprovázěl fárání do temnoty. Právě teď však stál v budovně větrní jámy Vrbice a díval se do hluboké šachty, kde se v mraku prachu pohybovala klec. V té kleci však nebyl uhlí, aniž by tam byl někdo, kdo by tam měl být.
„Slyšíš to?“ zašeptal mladý pomocník Jan a ztuhl.
Z hloubky pěti set metrů nešlo jen o hluk strojů. Z hrdla jámy stoupal zvuk, který do žádného technického manuálu nepatřil. Byl to rytmický, hluboký tón, připomínající zpěv tisíce hrdel, který se odrážel od stěn šachty a vibroval v samotných kostech obou mužů. Ten zvuk nebyl v uších, ale v hrudníku.
Antonín prudce zaklesl brzdu těžního stroje. Klec se zastavila s prudkým škubnutím. V ten moment se z hloubky vyrazila bílá mlha, která nebyla párou ani prachem. Byla studená jako led v lednové noci a voněla po starém železe a něčem, co připomínalo rozkvétající jasmín v hlubokém podzemí, kde žádný květ nikdy nevyrostl.
„Kdo tam je?“ zařval Antonín do prázdnoty.
Odpověď přišla okamžitě. Z hloubky se ozval jasný, kovový zvuk, jako když někdo udeří kladivem do ocelového nosníku, ale v přesném rytmu, který připomínal kód. Tři krátké údary, dlouhá pauza, tři krátké údary. Jan začal třást se strachem, protože věděl, že v té části dolu v tu chvíli nikdo nepracoval. Všechny směny byly nahoře, všichni byli spočítáni.
Antonín, hnaný zvláštní zvědavostí, která přebila opatrnost, vložil do klece lampu a spustil ji znovu dolů. Sledoval, jak světlo pomalu klesá do černé tmy, až zmizelo z dohledu. Když se po dlouhé minutě klec začala vracet nahoru, oběma mužům ztuhla krev v žilách.
Klec byla prázdná, ale na dně ležela jediná věc. Byl to starý, zrezivělý klíč z černého železa, přivázaný k kousku bílé látky, která byla čistá a bílá, jako by ji právě vyprala v potoku, ačkoliv byla vytažena z nejhlubšího lamba dolu.
„Tohle je nemožné,“ vydechl Jan a sáhl po klíči.
Vteřinu poté, než se prsty pomocníka dotkly kovu, celý areál větrní jámy otřásl prudký náraz. Ventilátory se na okamžik zastavily a v nastalé tichu se z hloubky šachty ozval jasný, lidský hlas. Nebyl to křik o pomoc, ale klidné, téměř něžné zavolání jména, které Antonín slyšel naposledy před deseti lety. Bylo to jméno jeho bratra, který zmizel v hlubinných pracích v jiném dole, daleko odsud, a jehož tělo nikdy nenalezli.
Antonín se vrhl k okraji jámy, ale v tu chvíli se stroje znovu rozběhly s ohlušujícím řevy. Proud vzduchu začal snovou intenzitou vyfukovat vše z hloubky ven, a s ním i poslední zbytky té podivné vůně jasmínu.
Klíč v kleci zmizel. Jan přísahal, že ho nikdy nedržel v ruce, ale Antonín viděl ten kovový lesk. Viděl i tu bílou látku. Celý zbytek svého života v Hrušově mlčel, ale každou noc, když vítr vánl od strany Vrbice, stál na zápraží svého domu a naslouchal. Věděl, že hluboko pod zemí, tam, kde se setkávají dýchací cesty země s lidskými sny, někdo stále počítá takty svého kladiva.
Ten klíč stále někde v hloubce čeká na svou zámkovou dírku, ukrytý v tichu pod vrstvami černé skály.