Příběh: Usedlost Konvářka
„Tady to končí, ty starý líný vole! Posunout ty bedny s hroznovým vínem teď hned, nebo ti vrazím tyč do žeber!“
Matěj utřel zpocené čelo hrubým rukávem lněné košile a pohlédl na svého syna, Jakuba. Mladík stál uprostřed dvora usedlosti Konvářka a zíral s otevřenými ústy na obzor, kde se nad Dívčími hrady stahoval hustý, šedivý opar. Vzduch voněl po mokré hlíně, zkvašeném ovoci a starém dřevě stodoly. Byla to ta nejtvrdší sklizeň roku, kdy každý prst svalil do země a záda pálila jako od ohně.
Jakub se konečně pohnul, ale místo beden se dotkl chladného kamene zdi. V barokní době nebylo místo pro sny, jen pro tvrdou práci v kerapkách a v prachu smíchovských cest. Matěj, muž s tváří jako vyvrásnaná kůra staré vinné révy, neznáš žádnou lítost. Věděl, že pokud víno neuvázají do sklepů před prvním mrazem, zima bude hladová a krutá.
„Táto, podívej se na ty hrozny,“ zamumlal Jakub a ukázal na poslední řady vinné lity. „Jsou sladší než cokoli, co jsme kdy měli. I když nás křižovníci tlačí do kouta a chtějí víc, než jsme schopni dát, tyto hrozny jsou zázrak.“
Matěj jen odfrkl a s hlasitým zakopnutím o vlastní botu se přehnal přes práh obytného stavení. V domě vládlo ticho přerušované jen praskáním dřeva v krbu. Jeho žena, Anežka, připravovala v kuchyni hustou polévku z hrachu. V místnosti se šířila vůně uzené slaniny a čerstvě upečeného chleba, která v kontrastu s chladným větrem venku působila jako objetí.
„Jakube, přestaň vnitřit ty viny a hýbej se!“ zařval Matěj z chodby.
Jenže Jakub se nepohnul. Zůstal stát u staré pumpy na zahradě, kde voda stříkala v tenkých, stříbrných proudcích do studené země. V rukou svíral malý, vyřezávaný dřevěný kousek, který našel v prachu u zdi staré stodoly. Byl to malý křížek, zapomenutý možná už před desítkami let, s vyrytým jménem, které už nikdo neuměl přečíst.
Když večer seděli u stolu, Matěj byl nepřobúdný. Pracovní den byl dlouhý a tělo ho bolelo. Jakub však náhle položil ten dřevěný křížek na stůl vedle chleba.
„Kdo tohle nechal v zemi, táto? Proč je tu pohřbaný jen kousek dřeva a ne člověk?“
Matěj ztuhl. Pohled mu sklouzl k oknu, za kterým v šeru zmizely obrysy vinic. Jeho hlas ztichl, ztratil svou drsnost a zněl skoro jako šepot.
„To je památka na někoho, kdo sem přišel s prázdnou dlaní, ale odešel s plným srdcem. Před mnou tady žil muž, který v dobách hladu rozdával své poslední hrozny těm, co neměli co jíst. Všechno, co měl, vložil do této země. Když zemřel, nechtěl žádný kámen, jen aby jeho jméno zůstalo v prachu, kde se rodí víno.“
Jakub se podíval na své ruce, zčernalé od práce a hlíny. Najednou mu ta tvrdá práce, ty bedny a křik jeho otce nepřišly jako trest, ale jako součást něčeho většího. Cítil, jak mu v krku stojí hrutlo, ale neřekl nic. Jen pomalu přisunul křížek k sobě.
Následující zima byla jedna z nejdelších. Sníh zasypal dvůr Konvářky až po okna a mráz kousal do kůže jako hladový pes. Matěj však poprvé v životě neřval na syna, když ten v noci v tichosti připaloval ohně v komadách, aby udržel teplo v chlévu pro zvířata.
Když přišlo jaro a první slunce začala hřát kamenné zdi usedlosti, Jakub vyrazil do vinic. V ruce neněsl nůž na řezání, ale onen malý dřevěný křížek. Šel k místu, kde ho našel, a hluboko do země ho zakopal znovu, ale tentokrát kousek hlouběji a s novou vrstvou čerstvé hlíny.
Kdo dnes prochází kolem těchto zid, možná nevidí nic než starou budovu a krásnou zahradu. Ale hluboko v zemi, pod kořeny vinných lity a pod kameny, které přečkaly staletí, zůstalo něco, co se nedá zapsat do knih. V každém hrobku a v každé prasklině zdi Konvářky spí příběhy lidí, kteří se s touto zemí zapotili a zaplakali, aby jejich děti mohly pít sladké víno.