Příběh: hospoda Na Peci
„Tady to stojí, ty líný nůžkáři! Nalij mi to nejlepší pivo, co máš v sudu, nebo ti rozbiju tytulem ty tvoje roubený stěny!“
Hlas šlechtice z hrabství v dolinách rozsekl ticho místnosti jako ostrý nůž. Stál uprostřed místnosti, v hedvábném plášti, který v tomto drsném kraji vypadal jako zbludilý pavouk, a zprudka mlaskal rty. Pod ním, za masivním stolem z tmavého dubu, stál Hans David Hofer. Rychtář se jen pomalu utřel ruce do zástěry a v koutku úst mu hrála malá, vlastizpytná jiskra. Vzduchem se vznášela hustá vůně borovicového dřeva, dýmu z krbu a nasládlý pach kvašení, který se v malém prostoru hospody Na Peci držel jako neviditelný host.
Hans David neřekl slovo. Jen pomalu zvedl těžký hliněný háp a s přesností hodináře naložil zlatavou tekutinu s hustou bílou pěnou. Když pohár položil před šlechtice, zvuk nárazu o dřevo zněl jako tečka za dlouhým sporem. Šlechtice, který se jmenoval baron von Zitzewitz, pohlédl na pivo s pohrdáním, ale žíze byla silnější než pýcha. Vypil polovinu jedním houlavým douškem a najednou ztuhl. Jeho oči se vykulily a ruka mu začala mírně třmět.
„Co jsi do toho dal, ty loutko? To chutná jako... jako tekuté zlato smíchané s horským větrem!“ zařval baron, ale v hlase mu už chyběl ten dřívější hněv. Naopak, začal se hýbat v rytmu, který v té hospodě nikdo jiný neslyšel.
Hans David se opřel o pult a přimhouřil oči. „To je naše speciální Pecské pivo, pane barone. Vaří se z vody z potoka, kterou loupali dlaněmi dřevaři z Tyrolska, a chmely, co rostou tam, kde slunce líbá nejvyšší hřebeny. Ale pozor, kdo vypije třetí pohár, ten začne vidět věci, které v hórách zůstaly skryté před lidmi.“
Baron se krátce zasmál, zvuk připomínal praskání suchých větví. „Vidět věci? Já jsem viděl celé hrady a vládnu tisícům! Co by mohl ukázat jeden malý hostinec v zapadlém údolí?“
Nedopil druhý pohár atakovou rychlostí, že mu z nosu vypršklo pár kapek pěny. Třetí pohár však přišel jako výzva. Hans David ho nalil pomalu, téměř rituálně. Jakmile baron dopil i poslední kapku, v místnosti nastalo ticho. Hosté, kteří seděli v koutích, přestali mluvit a sledovali scénu. Baron se najednou postavil, jeho tvář zbledla a začal ukazovat prstem do rohu místnosti, kde nebylo nic než starý dřevěný krb a hromada polen.
„Kdo je to? Kdo je ten stařec v šedém plášti, co tam stojí a se mi směje do obličeje?“ vyhrzal baron a jeho hlas zněl teď vysoky a nejistě.
V rohu stál pouze prach a tma. Hans David se jen mírně pousmál a přistoupil k baronu. „To je duch starého horníka z Obřího dolu, pane barone. Prý hledá ty, kteří mají v srdci příliš mnoho moci a příliš málo rozumu. Varuje vás, že pokud z Pece odejdete, aniž mu zaplatíte za lístky do nebe, vaše koňská kopyta vás zavedou jenom do nejhlubšího bláta.“
Baron von Zitzewitz, který předtím hrozil zbouráním domu, najednou začal panikařit. Vytáhl z kapsy těžký kožený měšec s mincemi a s třesoucí se rukou ho položil na stůl. „Vezmi to! Všechno! Jen řekni tomu starci, ať přestane mývat ty své oči na můj plášť!“
Rychtář Hofer měšec pomalu přisunul k sobě. V ten moment se zpoza krbu ozvalo hlasité prasknutí polena, které znělo přesně jako lidský smích. Baron s výkřikem, který by mohl probudit i Sněžku, vyběhl z dveří do mrazivého vzduchu, př wobeihal svým koním tak silně, až se v údolí rozlehlo echo jeho útěku.
V hospodě Na Peci zavládlo veselé mlčení, které trvalo jen vteřinu. Pak vybuchli všichni v hromovém smíchu. Hans David Hofer si vyndal z kapsy malou kuchařskou bylinku, kterou do piva tajně přidal, aby barona trochu „rozmýšlel“, a s klidem si započal počítat zlodějské mince.
Kdo dnes v Peci sedí u piva a cítí v nose vůni starého dřeva, možná stále zahlédne v koutě místnosti šedý stín, který se jen lehce usmívá na všechny příliš sebevědomé návštěvníky.