Příběh: Nový věk
„Tady to končí, pane Vlček, dál už vás pustit nemůžu,“ zasyčel strážce a pevně sevřel rukojeť své holé hůlky.
Jaroslav Vlček však neposlechl. S křečovitým úchopem v prstech svíral starý kožený zápisník a jeho pohled byl upřený jen na jednu věc. Před ním, v chladném ranním vzduchu Brna, stála ona mohutná lévá postava ženy s obilí v rukou a pravá postava muže s plány vědy. Mezi nimi vybuchoval v kameni a kovu krystal, slunce, které mělo oznámit světu novou éru. Jaroslav cítil v nose pronikavý pach vlhkého betonu a ranní mlhy, která se lepila na jeho vlněný kabát.
„Jen minuta, prosím vás, jen musím zjistit, zda je to stále tam,“ vyhrkl Jaroslav a prudce vykročil kolem strážce.
Nebyl to muž, který by vyvolával pozornost. Pracoval v archivu, nosil kulaté brýle a mluvil tiše. Jenže posledních deset let ho pronásledovala jedna jediná věc. Jeho otec, uznávaný inženýr, zmizel bez stopy krátce poté, co se toto sousoší vrátilo z Bruselu domů do Brna. Zanechal po sobě pouze jednu větu v deníku: „Pravda o budoucnu není v knihách, ale v srdci vybuchujícího slunce.“
Jaroslav doputoval až k podstavci. Prsty mu třásly, když začal přejíždět po hrubém povrchu kamene. Hledal vrytý symbol, malý řez, který otec popsal jako klíč k něčemu, co přesahuje lidské chápání. V tu chvíli se stalo něco, co strážce, který ho dohnal, zastavil v poloviční vzdálenosti.
Kolem sousoší začal vibrovat vzduch. Nebyla to mlha, byl to vlnový pohyb, jako když se nad horkým asfaltem v létě chvěje obraz. Jaroslav ztuhl. Z prostoru mezi mužem a ženou, přímo z toho ostrého střepu slunce, začal vyvěrat zvuk. Nebyl to hluk města, nebyl to šum okolních stromů. Byl to rytmický, kovový tón, připomínající tlukot obrovského srdce z oceli.
„Co to sakra děláte, Vlčku! Jděte pryč!“ zakřičel strážce, ale jeho hlas zněl vzdáleně, jako by ho oddělovalo zrcadlo.
Jaroslav přiložil dlaň k chladnému povrchu skulptury. V okamžiku doteku ho nezasáhla mrazivost kovu, ale prudký, pálivý žár. Zavřel oči a před nimi se mu rozvinul obraz: viděl město, které ještě neexistovalo, budovy z čistého světla a lidi, kteří mluvili bez slov. Cítil přítomnost někoho, kdo stál hned vedle něj. Cítil vůni tabáku a starého papíru – přesně tak tak voněl jeho otec.
„Ještě není čas, Jaro,“ ozval se v jeho hlavě hlas, který znal z dětství, hluboký a klidný.
Když Jaroslav vytrhl ruku z povrchu sochy, svět kolem něj se znovu usadil. Strážce už stál těsně u něj a drtila ho v rameni pevná ruka. Jaroslav byl bledý, v očích měl paniku, ale zároveň i zvláštní klid. Když ho strážce násilím odváděl pryč od vchodu na výstaviště, Jaroslav se naposledy ohlédl.
V ten moment si všiml jedné věci, kterou nikdo jiný neviděl. Na hladkém povrchu bronzového slunce, tam, kde před minutou nebylo nic, byl nyní vyrytý malý, čerstvý nápis. Bylo to jméno. Jeho vlastní jméno, dopisované rukou, která byla identická s otcovým podpisem v deníku.
Strážce ho vyhodil za bránu, ale Jaroslav tam zůstal stát dlouhou hodinu. Díval se na ty dvě postavy, které stály v nehybném objetí kolem vybuchující hmoty, a věděl, že se k nim bude muset vrátit. Protože ten zvuk tlukotu srdce v něm stále zněl a sliboval, že odpovědi na otázky o jeho otci nejsou v minulosti, ale vteřinu poté, jak se dotkne toho kovového slunce znovu.
Kdoenivě v tom tichém tlukotu v kameni stále hledá svou vlastní cestu domů.