Příběh: Smírčí kříž (okres Zlín)
Ostrá hrana kamene se Mikulášovi zařezávala do dlaní tak hluboce, až měl pocit, že mu prsty prosakují krví.
„Už ani krok, Ondro!“ vykřikl, ale jeho hlas se ztratil v těžkém, vlhkém vzduchu, který voněl tlejícím dubovým listím a studeným deštěm.
Ondra stál o několik kroků níže na svahu pod zříceninou hradu Sehrad a vůbec se neohlédl. V měsíčním světle, které se prodíralo skrze černé větve stromů, vypadal jeho obličej podivně hladký, zbavený každé vrásky i strachu. V rukou svíral těžký železný kruh, který před malou chvílí nalezl pohřbený v kořenech starého tisu. Nebyl to obyčejný předmět z kovářské dílny; kov na něm podivně matně modral a na dotek byl ledový, přestože tou chvílí táhlo jarní teplo od údolí Dřevnice.
Mikuláš udělal prudký pohyb vpřed, aby bratra zastavil, ale noha se mu smekla na kluzkém jílu. Svezl se po kolenou do bláta. Když zvedl zrak, Ondra už nestál na svahu. V té úzké vteřině, kdy se Mikuláš dotkl země, se ozvalo divné lupnutí, jako když praská staré vysušené dřevo pod obrovskou tíhou, a po bratru zbyla v prostoru jen prázdná, chladná díra plná mlhy.
To bylo před třemi dny. Dnes stál Mikuláš na zcela jiném místě, daleko od hradních zbytků, dole v podhradí u potoka v Horní Lhotě, kde v hlubokém tichu nocí hučela voda.
Místní lidé z vesnice se sem byli podívat hned ráno, jakmile slunce vyšlo nad Vizovické vrchy. Nikdo z nich však neřekl ani slovo. Starý rychtář Vávra jen zvedl lucernu a posvítil na šedivý pískovcový monolit, který se tu zjevil přesně o půlnoci, aniž by kdokoli slyšel dùt úderu dláta nebo krok potulného kameníka.
Byl to kříž. Nízký, vytesaný z jednoho kusu kamene, s rameny zaoblenými tak měkce, až připomínal lidská ramena shrbená pod těžkým břemenem. Nikde na něm nebyl vysekán letopočet, žádné jméno hříšníka, žádný křížek pro spásu duše. Jen hladký, zvětralý povrch, který jako by pohlcoval světlo plamenů.
Mikuláš k němu přistoupil blíž. V ruce svíral tentýž rezavý železný kruh, který přinesl s sebou z hradiska. Chtěl ho položit na zem k patě kamenného kříže, v naději, že se bratr vrátí tak, jak tehdy zmizel. Jakmile se však železo dotklo chladného pískovce, z hlubin pod křížem se ozval tichý, kovový zvuk, jako by někdo zevnitř otevíral těžkou závoru.
V tu chvíli sebou kříž nepatrně pohnul. Nebyl to sesuv půdy. Kamenná ramena se pootočila o pouhý zlomek palce směrem k farnímu kostelu svatého Diviše, jako by sledovala neviditelnou stopu kráčejícího člověka.
Rychtář Vávra ustoupil o krok zpět a překřižoval se, ale z úst mu nevyšla modlitba. Všichni přítomní sedláci a husopasky strnuli s otevřenými ústy. Vůně síry se smísila s vůní čerstvě posekané trávy, přestože v okruhu sta kroků nikdo trávu nesehnal.
Ondra nebyl k nalezení. Nikde v celé dědině, v žádné chalupě, pod žádným trámovým stropem starých stodol. A přece, když se člověk v noci zastavil u zdi farní zahrady, kam byl kříž o léta později přesunut, bylo slyšet, jak pod drnem kdosi tiše obrací kameny a hledá cestu ven.
Místo u kostela svatého Diviše dodnes stojí v tichu pod košatými stromy a nikdo z příchozích nedokáže vysvětlit, proč se pískovec na slunci zbarví do krvava pokaždé, když se v údolí zvedne večerní mlha. Ponořte se do stínu mezi kamenné zdi Horní Lhoty a zkuste přiložit dlaň na chladný kříž — možná uslyšíte, čí kroky pod ním dodnes nemají klidu.