Příběh: Dům dělnické kolonie Larische-Mönnicha (č.p. 1425)
„Ustupte od té zdi, hlupáci, nebo vás pohltí země i s vašimi zvědavými očima!“ zakřičel starý Antonín a prudce strhl mladšího z pomocníků za límec pryč od praskliny, která se právě v ten moment s hlubokým zakvílením rozšířila. Prach z cihel sypal do očí a vzduchem proudil pronikavý pach síry a vlhkého podzemí, který připomínal hrob otevřený po staletích.
Stáli v domě číslo tisíc čtyři sta dvacet pět, v srdci dělnické kolonie, kde se země pod nohama chovala jako hladové zvíře. Kolem nich se město Karvinná pomalu hroutilo do vlastních hlubin, domy praskaly jako suché hůtky a ulice se kroutily do nepřirozených úhlů. Ale tento konkrétní dům, vybudovaný pro ty, kteří v hloubkách vyťukávali černé zlato rodu Larisch-Mönnichů, stál stále. Působil jako vzdorazný starec, který odmítá lehnout do rakve, i když mu zpráva z hloubky říkala, že už není kam ustupovat.
Antonín nebyl jen dělníkem, byl to muž, který slyšel šepot dolů. Zatímco ostatní utíkali, on v tomto domě zůstal. Tvrdil, že v hloubce základů, tam, kde se kámen setkává s prázdnotou, žije něco, co nepatří do světa živých.
Jednoho večera, když nad městem visela hustá mlha a zvuk zvonů z kostela svatého Jindřicha zněl tlumeně a vzdáleně, se stalo něco, co v archivech ani v pamětech starších zůstalo nezapsáno. Antonín seděl v hlavní místnosti a pozoroval, jak se světlo lampy chvěje. Najednou se z chodby ozval zvuk. Nebylo to praskání zdi ani vrzaní podlahy. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako by někdo pomalu táhl těžký řetěz po kamenné dlažbě.
Kovový skřípot se blížil k prázdnému pokoji na konci chodby. Antonín tam vstoupil s lampou v ruce. Pokoj byl prázdný, dveře zabouchnuté, okna zamčené. Přesto se zvuk nezastavil. Zněl přímo z podlahy, z místa, kde se dům opíral o hlubinné chodby. V ten moment se v prostoru objevil muž. Neměl na sobě špínavou dělnickou kombinaci, ale elegantní černý frak z dob, kdy se v okolí pěstovaly jen ovce. Jeho tvář byla bledá jako křída a oči vypadaly jako dvě černé díry, do kterých zmizel veškerý smysl.
Neznal ho nikdo z kolonie. Neznale ho z administrativy dolů. Neznaný návštěvník nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na jednu konkrétní dlaždici v rohu místnosti. Pak se začal rozplývat, jako by ho samotný vzduch v domě začal vstřebávat zpět do země. Zůstal po něm jen mrazivý chlad, který Antonína přiměl třást se i přes tlustý vlněný svetr.
Antonín v noci, s hromadou nářadí v rukou, tu dlaždici vyrazil. Pod ní nenalezl zlato ani dopisy, ale jen malou, vyřezávanou dřevěnou krabičku, v níž ležela jedna jediná věc: stříbrný klíč s rytým znakem rodu Larisch-Mönnichů a lístek s jedním slovem napsaným elegantním písmem, které už nikdo z doby historismu nepoužíval. Slovem, které nebylo v žádném seznamu srozumitelných výrazů té doby.
Když se o tom Antonín pokusil zmínit u svých přátel, všimli si, že se dům začal chovat zvlástrange. Zatímco okolní stavby v Karvinné jedna po druhé mizely v propadích nebo byly srovnány se zemí, tento dům zůstával nedotčen. Jako by ten klíč v Antonínově kapse fungoval jako kotva, která budovu držela nad propastí.
Antonín však po roce zmizel. Neodešel z města, nezemřel v dolu. Jednoho rána ho v domě prostě nenalezli. Zůstala jen otevřená krabička a klíč, který ležel na stole, přestože dům byl zamčený zevnitř a okna byla neprůchodná.
Dnes tam stojí ticho. Dům číslo tisíc čtyři sta dvacet pět přetrval zánik celého města, přetrval demolice a čas. Stojí jako jediný svědek v krajině, kde se všechno ostatní propadlo do temnoty. Lidé, kteří kolem procházejí, říkají, že když přiloží ucho k zdi, slyší ten samý kovový skřípot řetězů.
Kdo však drží v ruce ten ztracený klíč a ví, kterou dlaždici zvednout, možná konečně zjistí, kam Antonín odešel a koho vlastně v onom mrazivém večeru v pokoji přivítal.