Příběh: Dům čp. 80
„Tady to končí, Petře, v této knize není další slovo!“ vykřikl Jan a s prudkostí, která by mohla roztrhat pergamen, vrhl svazkem na těžký dubový stůl.
Petr Štěrba ze Štěrbic se ani nepohnul. Jen pomalu zvedl zrak od listů, které v šeru pracovny vypadaly jako kůže starých zvířat. Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený vůní tlejícího papíru, včelího vosku a jemným pachem vlhkosti, která pronikala skrze tlusté gotické zdi domu. Petr natahl prsty k lístku a přejel hrotem pera po řádku, který vypadal, jako by ho někdo napsal v horečce nebo v naprostém šílenství.
Jan, jeho mladý pomocník, stál uprostřed místnosti a zícral. Jeho dech byl krátký a rychlý. „Je to nesmysl. Právní texty mají mít řád, mají mít logiku. To, co jsi tam připsal, není zákon, je to šílenství. Kdo by to měl číst? Kdo by to mohl pochopit?“
Petr se mírně pousmál, ale jeho oči zůstaly chladné a vzdálené. „Kdo hledá pravdu v zákonech lidí, Janu, ten často přehlédne zákony, které vládnou nad časem. Já jen přeložil to, co slyšel můj ucho, nikoliv to, co vidělo oko.“
Jan se přiblížil k oknu, odkud byl vidět square s domy, které v mlze vypadaly jako zčernalé zuby obra. „Slyšel jsi? Co jsi mohl slyšet v domě, kde ticho vládne víc než slovo boží? Tady, v těchto zdech, se nic neděje, co by nebylo zapsáno v radničních knihách.“
Petr vstal. Jeho plášť šustil o kamennou podlahu. Pomalu přistoupil k fasádě, kde se v temnotě rýsovaly obrysy svatých pomocníků. Ti tichí strážci v kameni vypadali v tuto chvíli, jako by se k sobě nakláněli, aby slyšeli, o čem dva muži hádají. Petr položil ruku na chladný kámen zdi. Cítil, jak z něj sálí mráz, i když venku byla mírná noc.
„Věříš, že dům je jen hromada kamení a vápna?“ zeptal se Petr tiše. „Tento dům dýchá. Každé slovo, které jsem do té knihy vložil, nebylo z mých úvah, ale z ozvěn, které zde kolují. V noci, když zhasnou všechny svíce, začnou svatí na fasádě šeptat. Ne mluví k nám, ale k těm, kteří přijdou po nás. Vyprávějí o věcech, které se staly před naším zrozením a o těch, která se stanou, až naše jména vyblednou z každého záznamu.“
Jan se zachvěl. V místnosti se najednou rozlehlo tiché, kovové cinkání, jako by někdo v prázdném pokoji vedle pustil klíče na dlažbu. Oba ztuhli. V domě nebyl nikdo jiný. Petr se neotočil, jen zavřel oči a naslouchal.
„Slyšíš to?“ zašeptal. „To je zvuk klíče, který neotevírá žádné skutečné dveře. Je to pozvání do prostoru mezi řádky mého překladu.“
Jan už nechtěl zůstat. Rychle se zvedl, sebral své věci a bez dalšího slova vyběhl z domu do noční mlhy Kadaně. Petr však zůstal. Seděl v tichu své pracovny a díval se na svazek, který tam ležel. Věděl, že text, který vytvořil, nebude nikdy plně pochopen současníky. Byl to most, který postavil pro někoho, kdo přijde za stovky let, kdo se zastaví před tímto domem a pocítí, že v kamenech je uložena odpověď na otázku, kterou ještě ani neví, že chce položit.
Když ráno slunce dopadlo na pozlacenou holubici na fasádě, Petr Štěrba byl pryč. Nebyl v domě, nebyl v zahradě, nebyl v radnici. Zůstal jen otevřený svazek na stole a jedna strana, která byla zcela prázdná, i když Jan předtím přísahal, že je plná nesmyslných slov.
Tajemství, které Petr do základů domu a do řádků svých knih vložil, zůstalo v kamenech zapísono, a jen ten, kdo se odváží přiložit ucho k chladné zdi domu číslo osmdesát, možná uslyší ozvěnu pravdy, kterou žádný právník nedokáže vysvětlit.