Příběh: zájezdní hostinec U města Hamburku
„Tady to stojí, vy nenasytný loutháři, v mém poháru je víc prázdna než piva!“ zařval baron von Zitzewitz a s tupým duněním udeřil pěstí do masivního dubového stolu, až se zachvěly svíčky v držácích.
Hostinec byl plný hlučného shonu. Vzduchemou šířil se těžký pach mokrých koní z dvora, smíšený s vůní pečeného bůřka a čerstvě vymetých podlah. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupil Matěj, místní řemeslník, který s klidným výrazem v obličeji nesl v rukou velký hliněný džbán. Matěj nebyl jen obyčejný sluha, byl to muž, který znal každou spáru v nových zdech tohoto domu a věděl, jak přemluvit k poslušnosti i ty nejzrzutnější lidi.
Baron, který právě dorazil z cest z přístavu, kde se stahovalo zboží směřující daleko na sever, byl zjevně podrážděný. Jeho hedvábné punčochy byly zaprášené a tvář rudá jako zralé jablko. Podíval se na Matěje pohrdavě, jako by byl jen kusem nábytku.
„Poslyš, ty pražský loutáre,“ sykl šlechtic, „přines mi něco, co mě probudí z tohoto úmoru, nebo ti přikázem, abys vyklidil celý tento dům zevnitř i zvenku!“
Matěj se jen mírně usmál a pomalu položil džbán před barona. Pivo v něm mělo zvláštní, téměř perlový odlesk a jemně šumělo, i když bylo v poháru už chvíli. „Vážený pane, toto není obyčejný nápoj z místního sudu. Je to směs, kterou jsme připravili speciálně pro cestovatele z dalekých krajů. Říká se jí Severní mlha. Ale pozor, pije se jen s jedním pravidlem: kdo dopije celý pohár jedním hýbavým douškem, ten získá schopnost slyšet pravdu v každém šeptu.“
Baron se zasmál, byl to zvuk podobný drcení štěrku pod kolesy vozu. „Pravda v šeptu? To je hloupost pro dětiny! Sázka? Deset zlatých dukátů, že to dopiju a neuslyším vůbec nic než tvůj hloupý hlas!“
Matěj pokýval hlavou, v očích mu blýskal vtip. „Sázka platí, pane barone. Ale pamatujte, že mlha působí okamžitě.“
Von Zitzewitz bez váhání uchopil džbán a začal pít. Pila s nenasytností, až mu piana stekla po bradě a znečistila jeho drahý krajkový šátek. Když s hlasitým mlasknutím dopil poslední kapku, prudce položil nádobu na stůl a vítězoslavně se vyhrkl.
„Nic! Neslyším žádný šepot! Kde je moje pravda, ty podvodníku?“
Matěj se naklonil blíž, až mu byl z uší cítit pach tabáku. „Zkuste se teď zaposlouchat na své doprovody, pane barone. Pravda totiž často zní jako velmi tichý zvuk.“
Baron se zamračil a ztichl. V místnosti najednou zavládlo nepřirozené ticho. Jen v dálce, za širokým průjezdem do dvora, bylo slyšet ržání koní a dopad kopyt na dlažbu. Von Zitzewitz se zamračeně díval na své sluhy, kteří stáli v koutě místnosti a tvářili se velmi pokorně. Najednou se mu zdálo, že slyší velmi slabý, ale jasný hlas.
„Ten hlupák opravdu dopil celý džbán s přimíchanýmtým kořenem z bažin, teď bude hodinu mluvit jenom pravdu a vykládět nám, kde schovává své zlaté zásoby,“ šeptal jeden z doprovodů druhému, přestože rty měl zavřené.
Baron vyletěl ze židle jako vystřelený z lukostřelné kuše. „Co jste řekl?! Kdo to řekl?!“
Jeho sluhové vyvrazili v panice, protože baron, přesvědčený, že nyní skutečně slyší jejich vnitřní myšlenky a tajné plány, začal křičet a obviňovat je z krádeží, které se nikdy nestaly. V jeho zmatku se mu zdálo, že každý praskot dřeva v krbu je vpravdě tajným spiknutím proti němu.
Matěj v klidu vybral z kapesy malý lístek a zaznamenal si sázku. Věděl, že pivo neobsahovalo žádnou magii, jen velmi silný bylinkový extrakt, který vyvolává mírný stav zmatení a zvýšenou citlivost na zvuky, což v kombinaci s baronovou paranoidní povahou vytvořilo dokonalý chaos.
Když baron po hodině vyčerpaný a zmatený opustil hostinec a odjel pryč, přiháněje své sluhy za každé špitnutí, Matěj si s povzdechem spokojenosti utřel stůl.
V tomto domě, kde se cesta z Prahy do severních přístavů začínala v podobě snového názvu, se zjištilo, že největším pokladem není zlato z Hamburku, ale schopnost včas vtipně přelstít sebevědomého šlechtice.
Kdo dnes vstoupí do těchto prostor, možná ještě v rozích slyší ozvěnu onoho křiku a cítí chuť té zvláštní mlhy, která z lidí dělá hlupáky nebo pravdomluvné stvůry.