Příběh: Hamr
„Uderte do toho železa, dokud žhne, vy nemehlo!“ zařval Karl Schatzl a jeho hlas se rozbil o zděné stěny dílny jako střep. Vzduch byl hustý, nasycený pachem spalujícího uhlí a kovového prachu, který se lepil na zpocené čela všech přítomných. Svinenský potok vnějšími koly hnal strojní nůžky s rytmickou, až hypnotickou vervou, zatímco chvostové kladivo s ohlušujícím duněním tlouklo do rozžhaveného kovu.
Karl stál uprostřed chaosu a v rukou svíral kus nově vykovaného pluhu. Jeho oči však nebyly upřené na práci, ale na muže, který stál v rohu dílny a jen tak pozoroval plameny výhní. Byl to cizinec, muž s tváří vytesanou z kamene, který přišel do Hamru na Rejtech před týdnem. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ani jaké jméno nosí, ale tvrdil, že hledá způsob, jak zkovat nástroj, který dokáže prohrabnout hloubky rašelinišť, kam se žádný běžný železář neodváží.
„Tady končí možnosti lidského řemesla,“ plivl Karl a vrátil pluh na kovadlinu. „Železo má své hranice. Nic víc z něj nevymačkáte, i kdybyste do něj vkládali vlastní kosti.“
Cizinec se poprvé pohnul. Pomalu přistoupil k ohni, přičemž jeho kroky byly zcela neslyšitelné, přestože podvazky jeho bot byly z hrubé kůže. Vytáhl z klopy malý, černý kousek kovu, který nevyzařoval žádný lesk, ale zdál se pohlcovat světlo okolních plamenů. Bez slova jej hodil do nejžhavější části pece.
Vteřinu nato se stalo něco, co rozvrazilo rytmus celého hamru. Plameny, doposud oranžové a žluté, náhle zrudily do sytého, temného odstínu, který připomínal krev. Zvuk vodního kola se změnil; tlukot kladiva přestal být mechanickým hlukem a začal znít jako pomalé, těžké tlukotí srdce obrovského zvířete. Pracovníci ztuhli. Teplo v místnosti náhle zmizelo a nahradil jej mrazivý chlad, který v januarové noci roku 1802 mohl být vnitřní budovy nemožný.
„Kdo jste, pane Bůh, nebo ďábel?“ vyhrkl jeden z pomocníků a křížkem se začal všívratně létat u krku.
Cizinec neodpověděl. Pouze natahl ruku do žhavého ohně, tam, kde by jakýkoliv smrtelník přišel o prsty. Vytáhl z plamenů onen černý kov, nyní rozžhavený do podivného fialového odstínu, a s jedním jediným, krátkým úderem do kovadliny zformoval předmět, který připomínal hrot pro dobývání rašeliny, ale jeho tvary byly příliš precizní, téměř až nepřirozené.
Když kov zchladl, nebyl to už černý kámen, ale stříbrný kov s jemným, pulzujícím žílkem uprostřed. Cizinec jej položil na stůl vedle běžných pluhů a rýčů. Karl Schatzl, jinak tvrdý a nesmírně hrdý mistr, se k němu přiklonil. Když se dotkl povrchu nástroje, vyhrkl krátký výkřik. Ne proto, že by se spálil, ale protože vteřinu poté, co se ho dotkl, uvíděl před očima mapu všech rašelinisk v krajině, jako by je viděl z ptačí perspektivy, včetně každé skryté vrstvy černého zlata.
„To není řemeslo,“ zašeptal Karl. „To je něco jiného.“
Když se Karl otočil, aby cizinci položil otázku, v dílně už nebyl nikdo. Dveře byly zavřené, náhon s vodou stále běžel a kola se točila, ale muž prostě zmizel. Zůstal po něm jen onen jeden nástroj, který se do konce dne v dílně chladil.
Karl se pokusil nástroj zkoumat, zkoušel ho hnout, lamat nebo tavit, ale kov byl nezdolný. O tři dny později však ztratil i ten. Nástroj zmizel z uzamčeného skříně, bez jediného znaku vloupání. Zůstala jen hluboká rýha v kamenné podlaze dílny, která vedla od kovadliny až k východu z budovy, jako by tam něco velmi těžkého bylo vlečeno neviditelnou silou.
Když se o letech později v Hamru na Rejtech měnili majitelé a budova procházela opravami, mistry stále dopadaly zmatené zprávy o podivném zvuku, který se ozývá v noci z náhonu vody. Není to zvuk vody, ale rytmické, kovové tlukotí, které zní přesně v ten moment, kdy by mělo dopadnout kladivo na neznámý, neznikající kov.
Kdo se dnes zastaví u tichých zdí hamru, možná pocítí v zádech ten samý náhlý chlad, který kdysi zastavil čas v dílně Karla Schatzla. Ten tajemný nástroj stále někde v okolním blátě nebo v hlubinách potoka spočívá a čeká na ruku, která ho dokáže znovu probudit.