Příběh: Dům čp. 59 (Bubeneč)
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“, zařval Václav Roubíček a svaly na jeho krku vystoupaly jako provazy. V rukou svíral těžký železný klíč, který v zámku tísnil, zatímco v sálech domu čp. 59 v Bubeneči vládlo mrazivé ticho. Vzduch zde voněl starým prachem a vlhkostí z blízkých cihelen, ale pod tím vším se vznášela sladká, až omamná vůně dálkových kořenů, která v tomto zednickém domě nemá co dělat.
Václav přejel dlaní po chladné stěně. Dům, který kdysi postavil jeho bratr František, byl v roce 1849 stále nový, s čistými liniemi klasicismu, ale teď v něm Václav cítil cizí přítomnost. František zemřel předčasně, zanechal po sobě vdovu Annu a tichý dům, který měl být bezpečnou přístavní kotvou. Jenže v posledních dnech se v pokojích začaly dít věci, které popíraly rozum.
Když Václav vtrhl do hlavní pracovny, našel tam svého bratra, jenže František byl mrtvý již několik měs. Ne, nebyl to člověk, byl to jen stín, který seděl v křesle a díval se do okna směrem k vinicím na svahu. Stín neměl tvář, jen obrysy, které znal z dětství. Na stole ležela otevřená schránka z tmavého dřeva a vedle ní lístek s jedinou větou: „Hledej tam, kde se země mění v cihly.“
Václav cítil, jak mu pod prsty vibruje podlaha. Nebyl to třes země, ale rytmické tloučení, jako by hluboko v základech domu někdo kovářsky vykovával něco neviditelného. Zvuk přicházel zespodu, z míst, kde kdysi stál domek výměnkáře a stodola, dávno pohřbené pod novými zdmi.
„To není možné,“ zašeptal Václav a jeho hlas se zlomil. V místnosti náhle klesla teplota tak prudce, že mu z úst unikl obláček páry. Světlo svíček se začalo kroutit do spirál, i když v domě nebyl jediný průvan.
V tu chvíli se dveře s hlaským prasknutím rozletěly. Do místnosti vběhla Anna, oči měla rozšířené hrůzou a šaty roztrhané. V rukou svírala starou mapu pozemků, kterou kdysi držela Vilemina Hergetová. „Václave, podívej se na zahradu! Tam, kde jsou vinné révy, se země otevírá!“
Vyběhli ven do předzahrádky. V měsíčním světle viděli, jak se v jedné části dvora, tam, kde dům sousedí s bývalými hliništi, pomalu zvedá půda. Nebylo to zemětřesení. Z hloubky vyvstával předmět, který vypadal jako obrovský, zrezivělý klíč z kovu, který v Praze nikdo neznal. Byl tak velký, že by v něm mohl spát člověk.
Václav se k němu přiblížil, ale jakmile položil ruku na kov, ucítil prudký elektrický proud, který ho odhodil zpět k bráně. V ten moment se z okna prvního patra ozval smích. Nebyl to lidský smích, ale zvuk tisíce skleněných kuliček dopadajících na mramorovou podlahu.
Když se Václav znovu podíval na zahradu, klíč byl pryč. Země byla hladká, jako by se tam nikdy nic nedělo. Jen vůně kořenů zůstala viset ve vzduchu, silnější než kdy dříve, a v okně domu čp. 59 stála postava, která vypadala přesně jako František, jen měla místo očí dvě hluboké, černé díry.
Postava pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k kostelu sv. Gottharda, poté však pomalu zmizela v hloubi chodby, která v plánech domu nikdy nebyla zapsána. Václav zůstal stát v noci, s prázdným pocitem v hrudi a vědomím, že dům, který vlastně patří jejich rodině, je jen maskou pro něco, co v hloubce pod Bubenečskou návesí stále dýchá.
Kdoenkoliv, kdo dnes vstoupí do budovy, může v tichosti chodeb zaslechnout to rytmické tloučení z hlubin, které neustále připomíná, že některé dveře zůstaly otevřené i poté, co byly zdi dokončeny.