Příběh: Libocký hřbitov
Hlína pod mými nehty byla studená a vlhká, když jsem se v noci roku osmnáct set čtyřicátého druhého pokoušel narovnat převrácený podstavec u nové ohradní zdi. Vzduch mezi stromy Královské obory a cestou do Liboce byl těžký, prosycený pachem čerstvě vykopané země a hnilobou listí, která se linula ze starého hřbitova u kostela Fabiána a Šebestiána. Práce na novém pohřebišti, které mělo nahradit to staré, byla v plném proudu, ale dnešní noc přinesla něco, co se vzpíralo rozumu.
Kovář Václav Hrubý, muž s dlaněmi tvrdými jako rohovina, stál opodál a křečovitě svíral lucernu. Světlo svíce v ní zběsile tančilo, jak se mu chvěly prsty. Před námi, přímo v místě, kde se měla zítra vztyčit brána, ležela na zemi rozbitá kamenná deska. Nebyla to součást našeho nového projektu. Byla to stará, zvětralá stéla, která se zde ocitla bůhvíjak.
Václave, tohle není odtud, zamumlal jsem a otřel si pot z čela. Kámen byl pokryt mechem, který v mihotavém světle vypadal jako černé žíly.
Kovář neodpověděl. Jen ukázal prstem k severu, směrem k vesnici. V dálce, kde stály první domky, se ozvalo kovové skřípění. Nebyl to zvuk větru v korunách javorů ani vzdálené zaštěkání psa. Byl to rytmický, táhlý zvuk železa třoucího o kámen, jako by někdo vlekl těžký kříž po dlážděné cestě.
Zastavili jsme se a zadrželi dech. V naprostém tichu, které následovalo, jsem zaslechl vlastní tlukot srdce. Pak se to ozvalo znovu, blíž, přímo za zdí obory. Václav pozvedl lucernu tak vysoko, až se stíny křížů na nově vytyčených hrobech protáhly do děsivých, pokřivených postav. Přeskočil jsem nízkou zídku, poháněn zvědavostí, která byla silnější než pud sebezáchovy.
Na druhé straně, v pruhu měsíčního světla, které pronikalo skrz husté větvoví, jsem spatřil postavu. Byla oděna v dlouhém černém plášti, který se zdál být nasáklý prachem mnoha desetiletí. Postava stála zády k nám a v rukou třímala litinový kříž, jehož ramena byla nezdravě prohnutá. Nepohybovala se lidsky; bylo to spíše jako vlnění stínu v průvanu. Zastavila se u kmene mohutného javoru, který zde rostl dávno předtím, než se začalo s výkopy.
Hej, kdo jste, vykřikl jsem, ale můj hlas zanikl v náhlém poryvu větru.
Postava se pomalu otočila. Neměla tvář, jen prázdnotu, v níž se odrážel svit měsíce. V ten moment se litinový kříž v jejích rukou pohnul, jako by se chtěl sám od sebe vnořit do kůry stromu. Kůra javoru se podivně rozevřela, obklopila studený kov a začala ho pohlcovat, jako by strom byl hladovým živým tvorem. Kovář za mými zády vykřikl a upustil lucernu. Sklo prasklo a plamen zhasl.
V té tmě, která nás okamžitě pohltila, jsem slyšel jen jedno – tiché, táhlé zaúpění dřeva a kovu, které se stávaly jedním celkem. Když jsem znovu vykřesal jiskru a rozsvítil křesadlo, postava byla pryč. Na místě, kde stála, zůstal jen starý javor. Kříž byl z poloviny vrostlý do jeho kmene, pevně uvězněný v tuhých závitech dřeva, jako by tam byl od počátku věků.
Druhý den jsme o tom mlčeli. Nebylo co říct. Kovář se odstěhoval do Vokovic a já se už nikdy nevrátil pracovat na zakázkách blízko té zdi. Ale to místo mi nedá spát. Dodnes, když se projdete podél Libocké ulice a zastavíte se u toho, co zbylo z našeho hřbitova, uvidíte ten strom. Kříž tam stále je, vrostlý do javoru, jakoby se snažil chránit něco, co nám mělo zůstat navždy skryto. Jděte tam, když slunce zapadá a stíny se prodlužují, a zkuste se dotknout kovu, který se stal součástí živého dřeva; možná pochopíte, proč se na tom hřbitově přestalo pohřbívat dřív, než bylo určeno.