Příběh: Pavilon C
Kladivo narazilo na ocelovou traverzu s takovou razancí, až se ozvěna roztříštila o prosklené stěny nového pavilonu jako hejno splašených ptáků. Oldřich, tesař s dlaněmi hrubými jako kůra starého dubu, ztuhl. Vzduch v atriu byl prosycen ostrou vůní čerstvé malty a studeným pachem skla, který v pozdním odpoledni začal nepříjemně studit na kůži. Právě se chystal znovu napřáhnout, když si všiml, že se stín, vržený konstrukcí kopule na podlahu, nepohybuje v souladu se sluncem, které pomalu klesalo za horizont.
Polož to, Oldřichu, ozval se hlas, který zněl jako drcené kamení.
Oldřich prudce otočil hlavu. U paty schodiště, které se vinulo vzhůru jako bílá páteř nějakého pravěkého tvora, stál muž v dlouhém šedém plášti. Nebyl to nikdo z dělníků, ani nikdo z architektů, které Oldřich vídal při kontrolách. Muž držel v ruce malý mosazný předmět, který v šeru atria podivně pulzoval tlumeným, namodralým světlem.
Kdo jsi a jak ses sem dostal? zakřičel Oldřich, ale jeho hlas v obrovském prostoru zněl nezvykle slabě, jako by ho stěny z českého skla pohlcovaly dřív, než doletěl k druhé straně haly.
Muž neodpověděl. Místo toho udělal krok vpřed a podlaha pod jeho nohama se nezachvěla, nevydala jediný zvuk, přestože byla z té nejtěžší dlažby. Když se zastavil přímo pod vrcholem kopule, světlo v jeho dlani zesílilo natolik, že se v něm začaly zrcadlit lunety střechy, jako by se nad nimi otevírala jiná obloha, plná hvězd, které v Brně nikdo nikdy nespatřil.
Tato stavba nemá být jen pro výstavy, promluvil muž znovu, tentokrát tak tiše, že Oldřich musel udělat krok blíž, aby vůbec rozuměl. Je to past na čas, kterou jsme vybudovali my, ale vy jste ji dokončili. Díváš se na ně, ale nevidíš je.
Oldřich odhodil kladivo. Kovová hlava dopadla na beton s tupým úderem, který se znovu rozlehl patry, ale tentokrát jako by probudil něco pod hladinou. Ze stěn pavilonu, z každé tabulky proskleného pláště, se začaly ozývat tiché, rytmické tóny, jako by celá budova začala dýchat. Oldřich cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku. Podíval se na své ruce; v odrazu skla vypadaly průsvitně, jako by byl jen stínem v prostoru, který už dávno nepatřil jeho době.
Podívej se nahoru, zavelel cizinec a ukázal mosazným předmětem ke klenbě.
Oldřich vzhlédl. Kopule, která měla být jen architektonickým prvkem z oceli a skla, se v tu chvíli zdála nekonečná. Lunety se začaly otáčet, pomalu, s děsivou přesností hodinářského stroje. Světlo v pavilonu se změnilo – místo odpoledního žlutého slunce halu zaplavila chladná, stříbřitá záře, která nevrhala žádné stíny. V té záři spatřil tváře. Desítky, snad stovky tváří vznášejících se v atriu, tichých, s očima upřenýma do prázdna, čekajících na signál, který měl přijít od někoho, kdo držel mosazný klíč.
Oldřich chtěl vykřiknout, chtěl utéct ke schodišti, ale jeho nohy byly jako přikované k zemi. Když se znovu podíval na místo, kde stál cizinec, byl tam jen prázdný prostor. Muž zmizel, jako by se vypařil do samotné struktury skla a oceli. Jediné, co po něm zbylo, byl jemný poprašek mosazného prachu na podlaze, který se v šeru pavilonu třpytil jako padající hvězdy.
Když druhý den ráno našli dělníci Oldřicha sedět uprostřed atria, jen zíral do stropu a nepromluvil ani slovo. Jeho kladivo leželo přesně tam, kde ho pustil, ale ocelová hlava byla zkroucená do podoby, kterou by nedokázal vykovat ani ten nejzkušenější mistr. A když se pokusili pavilon uzamknout, klíče v zámcích se vždycky protočily naprázdno, jako by dveře nechtěly zůstat zavřené, nebo jako by uvnitř stále ještě někdo přecházel z patra do patra.
Pavilon C tam stojí dodnes, obklopen ruchem výstaviště a moderní dobou, ale ti, kteří v něm zůstanou po západu slunce, občas zaslechnou ten podivný, rytmický dech budovy. A pokud se podíváte přesně do středu kopule, když se měsíc opře do lunet, uvidíte v odrazu skla tváře, které tam nepatří, a pochopíte, proč se nikdo z pamětníků neodváží po setmění vejít dovnitř sám.