Příběh: Porodnice Slovany
Boleslav sevřel kliku tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech, ale masivní mosaz se ani nepohnula. Uvnitř chodby, která měla být podle všech plánů jen učebnou kreslení, se ozval zvuk připomínající šustění těžkých hedvábných závěsů, přestože v celém křídle budovy dávno nebylo živé duše. Vzduch v okolí Čapkova náměstí zhoustl a prosytil se pronikavou vůní čerstvě řezaných lilií, která sem v polovině listopadu, uprostřed rozkladu a vlhké plísně, rozhodně nepatřila.
Když se Boleslav před týdny rozhodl prozkoumat opuštěný komplex, čekal jen prach, rozbité sklo a ozvěny historie, která v těchto zdech nikdy nedostala šanci dospět. Místo toho našel v přízemí, v prostoru bývalého operačního sálu, dokonale ustlanou postýlku. Byla vyrobena z leštěného dřeva, které vypadalo, jako by jej někdo právě přinesl z truhlárny, a na polštáři ležela jediná stříbrná mince s vyraženým datem, které ještě nenastalo.
V tu chvíli se za dveřmi ozval dětský pláč. Nebyl to křik novorozence, který by se ozýval z každého kouta této budovy v dobách její největší slávy. Byl to hlas, který zněl jako ozvěna z hluboké studny, melodický a přitom mrazivý. Boleslav přitiskl čelo na chladný kov dveří a pokusil se nahlédnout skrze klíčovou dírku. Místnost byla zalita nepřirozeným, narůžovělým světlem, které vycházelo přímo ze stěn, jako by samotný funkcionalistický beton začal pulzovat životem.
Uprostřed místnosti stála postava. Žena v šatech, jejichž střih odpovídal konci třicátých let, kdy se zde poprvé pokládaly základy pro budoucnost, která se nakonec nikdy neuskutečnila. Držela v náručí cosi, co připomínalo přelud. Žena se náhle otočila přímo k němu. Její obličej byl jasný, rysy ostré jako architektův náčrt, ale oči – oči měla prázdné jako nezastavěné pozemky v okolí. V tu chvíli Boleslav pochopil, proč se místní lidé vyhýbají pohledu na okna v druhém patře.
Žena přistoupila ke dveřím. Boleslav ucítil, jak se mu ježí vlasy na zátylku, když se klika pod jeho rukou začala pomalu, nezadržitelně otáčet. Necítil strach, spíše tíživou odevzdanost. Vůně lilií se stala tak intenzivní, až se mu začalo dělat mdlo.
Kdo jste? vydechl Boleslav, přestože věděl, že odpověď nebude lidská.
Postava za dveřmi zastavila. Šustění hedvábí utichlo. Místo odpovědi se z druhé strany dveří ozvalo tiché škrábání, jako by někdo nehtem ryl do omítky vzkaz, který není určen pro oči živých. Boleslav ucouvl, když se zpod dveří začala šířit tenká nitka teplého světla, která se plazila po podlaze jako živý tvor. V tu chvíli se ozval zvuk, který mu zastavil srdce – cvaknutí zámku, který se sám odemkl, přestože klíč byl dávno ztracen v sutinách dějin.
Dveře se pootevřely jen o pár centimetrů. Do temné chodby vnikl závan vzduchu tak teplého a čistého, že připomínal letní odpoledne v zahradě, která kdysi obklopovala tuto budovu. Boleslav spatřil ruku – bledou, štíhlou, s prstenem, který vypadal jako kapka zkamenělé pryskyřice. Ruka položila na podlahu před dveře malý, ručně vyšívaný kapesník.
Když Boleslav po několika minutách, kdy se neodvážil ani vydechnout, konečně nabral odvahu a dveře otevřel dokořán, místnost byla prázdná. Nebyla tam postýlka, nebylo tam světlo, jen rozbité dlaždice a nápisy na zdech, které zde zanechali vandalové. Ale na podlaze, přesně na místě, kde stála postava, ležel kapesník. Byl suchý, čistý a voněl liliemi tak silně, že to bolelo.
Boleslav dodnes neví, zda tehdy skutečně viděl stín minulosti, která se odmítá vzdát své šance na život, nebo zda se stal součástí něčeho, co v této budově stále tiše vyčkává na někoho, kdo by konečně pochopil smysl toho, co zde mělo vzniknout. Kapesník si nechal, ale pokaždé, když kolem budovy na Slovanech projíždí, cítí, jak se mu v kapse hřeje, jako by chtěl varovat, že některé dveře v Plzni by měly zůstat provždy zavřené. Přesto se tam každý rok v listopadu vrací, protože někde v hloubi budovy stále slyší to tiché, naléhavé volání, které ho nutí hledat pravdu v troskách, kde se čas zastavil před téměř devadesáti lety.