Příběh: Socha svatého Jakuba
Křupnutí štěrku pod podrážkami znělo v tichu stračovské křižovatky jako výstřel z muškety. Jakubův prst, ten jediný, který mu ještě zbyl na pravé ruce, jako by stále ukazoval kamsi do prázdna, tam, kde se cesta větví směrem k Pšánkům. Starý kameník Matěj si otřel čelo zamazané od pískovcového prachu a znovu pohlédl na tvář světce, kterou před chvílí dokončil. Byl to obličej muže, který už příliš mnoho viděl a příliš mnoho odpustil.
Matěj si sedl na spodní schod podstavce a z hluboké kapsy kabátce vytáhl kus tvrdého chleba. Cítil v zádech chlad, který se dral z hloubi země, i když slunce ještě nebylo tak nízko, aby barvy polí kolem vybledly do šeda. Vzpomněl si na to léto, kdy sem kámen přivezli. Tehdy se celá vesnice srotila, jako by se snad samotný apoštol chystal vystoupit z vozu a promluvit k nim o hříších. Tehdy byl Matěj mladý, ruce měl pevné a v hlavě jen touhu vytesat něco, co přežije jeho i jeho omyly.
Jakub tam stál, nepohnutý, s knihou přitisknutou k boku, jako by to byla jediná věc, kterou si chtěl odnést z tohoto světa. Matěj k němu vzhlédl. Měl pocit, že světec sleduje kostel ve vesnici, jako by tam stále hledal odpověď na otázku, kterou mu před lety položil jeho vlastní bratr. Tenkrát, když se cesty rozdělily právě tady, na tomto rozcestí, padla slova, která nešla vzít zpět. Bratr tehdy odešel směrem k Lhotě, odhodlaný nikdy se nevrátit, a Matěj, hrdý a zatvrzelý, ho nechal jít.
Dnes, po letech, kdy se nápisy na podstavci obnovovaly a kámen začal pod náporem dešťů a mrazů pomalu měknout, Matěj věděl, že ta hůl, kterou kdysi držela světcova levá ruka, nebyla jen poutnickým symbolem. Byla to jeho vlastní pýcha, zlomená jako ten kus pískovce, který kdysi dávno upadl a roztříštil se na prach.
Vůně vlhké hlíny a dozrávajícího obilí se mísila s pachutí kamenného prachu v jeho ústech. Matěj položil ruku na chladný sokl. Cítil každou rýhu, každé vroubkování na mušlích, které zdobily pelerínu apoštola. Všechno to bylo tak přesné, tak dokonale vytesané, a přesto to nedokázalo zastavit čas. Lidé chodili kolem, zastavovali se, aby si ulevili v cestě nebo prohodili pár slov, ale nikdo z nich neviděl, že Jakubova tvář není jen umělecké dílo. Je to zrcadlo, ve kterém se odráží všechno, co jsme kdy ztratili, protože jsme v pravou chvíli nenašli odvahu vykročit opačným směrem.
V dálce zapískal pták a zvuk se odrazil od stěn podstavce. Matěj se zvedl, kolena ho bolela a v kloubech mu to nepříjemně luplo. Ještě jednou pohladil hrubý povrch pilíře, kde byly vytesány letopočty. Jsou tam jako jizvy, které připomínají, že každá obnova stojí kus nás samých.
Když se začal snášet večer a stíny se prodloužily až k okraji silnice, Matěj se otočil a vykročil směrem k domu. Neohlédl se. Věděl, že až zítra vyjde slunce, Jakub bude stát na svém místě, nehybný a věčný, s knihou v ruce a prázdným místem v dlani. Ten prázdný prostor po holi nebyl jen poškozením času, byla to pozvánka pro každého, kdo půjde kolem, aby se zastavil a položil si otázku, kam až může člověk dojít, když odmítne pustit to, co ho tíží.
Světlo na křižovatce pomalu pohasínalo a socha se zdála být každou vteřinou o něco živější, jako by se připravovala na to, že až se vesnice ponoří do tmy, konečně promluví k těm, kteří se odváží zastavit a hledat odpověď v kameni, jenž zná tajemství všech poutníků, kteří se nikdy nevrátili domů.