Příběh: boží muka u hřbitova v Holohlavech

Písek pod mými botami skřípal v rytmu, který jako by odměřoval zbývající tepy mého srdce. „Tady, Vávro, tady to musí být,“ zašeptal jsem, ačkoliv mlha v Holohlavech byla tak hustá, že jsem neviděl ani na špičky vlastních prstů. Můj společník, rychtářský syn Vávra, sebou trhl a křečovitě sevřel lucernu. Světlo v ní zběsile poskakovalo, jako by se snažilo vymanit z plechového vězení. Před námi se z šedi začal vymaňovat obrys, který tam ještě před okamžikem nebyl. Kamenný sloup, chladný a nehybný, se tyčil k obloze jako prst ukazující na jediný bod mezi mraky.

Právě jsme tesali letopočet do pískovcového bloku, když nás přepadla ta tíha. Rok šestnáct set třicet jedna se do kamene zařezával s neobvyklou lehkostí, jako by se materiál sám podvoloval nástrojům. Ale ten zvuk, který následoval, nebyl úderem dláta. Bylo to tiché, kovové zachvění, jako když někdo udeří do zvonu, který je naplněn hlínou. Vávra pustil kladivo. Dopadlo do vlhké země s tupým žuchnutím, ale on se pro něj neohnul. Upřeně hleděl na čtyřboký otvor vytesaný v horní části sloupu.

„Vidíš to?“ vydechl a jeho dech se v mrazivém vzduchu srazil v obláček páry.

Pohlédl jsem tam. Z otvoru nevycházelo světlo, ale stín. Byl hutnější než okolní noc, černější než hlubina studny. A z té temnoty se ozývalo šeptání. Nebyla to slova, kterým by se dalo rozumět, spíše zvuk tření suchého listí o náhrobní kameny. Vůně, která se náhle rozlila kolem božích muk, nebyla vůní hřbitovní hlíny ani tlejícího dřeva. Vonělo to jako drcené jalovcové bobule a starý, dávno vyhaslý popel.

Vávra udělal krok vpřed, jako by byl k tomu kamennému sloupu přitahován neviditelným provazem. „Dědeček říkal, že se na tomto místě zastavuje čas pro ty, kteří se ztratili v bouři,“ zamumlal nepřítomným hlasem. Jeho oči, obvykle plné života a vzdoru, byly nyní prázdné jako vymalované na staré ikoně. „Říkal, že ten, kdo do toho otvoru vloží svou nejdražší věc, uvidí zítřek dřív, než nastane.“

Pokusil jsem se ho chytit za rukáv, ale moje ruka projela vzduchem, jako by tam stála jen iluze. V tu chvíli se z otvoru v pískovci vysunula věc. Nebyl to prst, nebyla to ruka. Byl to odlesk. Kovový křížek, který jsme měli na vrchol sloupu osadit až ráno, se tam zjevil sám od sebe. Zářil kovovým leskem, který do té bezměsíčné noci vůbec nepatřil. Vávra natáhl ruku a sevřel ho v dlani. V tu ránu se ozval zvuk, jako když praskne led na zamrzlém rybníce, a mlha se rozestoupila.

Stál jsem tam sám. Vávra zmizel. Lucerna ležela na zemi, sklo bylo roztříštěné na tisíc drobných střepů, které se v měsíčním svitu leskly jako rozsypané hvězdy. Kolem božích muk nebylo ani živáčka, jen ticho, které bylo tak hluboké, že jsem slyšel vlastní krev proudící v žilách. Na pískovci, přesně tam, kde jsme předtím pracovali, zůstal otisk dlaně. Byl hluboký, jako by se kámen v jednom okamžiku změnil v tekutý jíl a zase zatuhl.

Od té noci uplynulo téměř čtyři sta let. Svět se změnil, cesty se posunuly a lidé se naučili jezdit v železných povozech, které boží muka několikrát srazily k zemi, jako by se je pokoušely vyhladit z povrchu zemského. Pokaždé však kámen znovu vstal, očištěn a opraven, stále na stráži u hřbitovní brány. Nikdo z místních o té noci nemluví, jako by se báli, že by slova mohla znovu otevřít ten čtyřboký otvor v kameni.

Dnes, když projíždíte kolem Holohlav, uvidíte jen hladký sloup a kovový křížek na jeho vrcholu. Zdá se být obyčejný, jen dalším svědkem zašlých časů. Ale když zastavíte své auto a vystoupíte do ticha, které tam i přes hluk okolního světa přetrvává, všimnete si jedné věci. Na pískovci, těsně pod datací, je stále patrná prohlubeň ve tvaru lidské dlaně. Je v ní prach, který se nikdy neusazuje, a když se k ní přiblížíte, ucítíte slabý závan jalovcového dýmu. Někdy, když se slunce opře do kamene pod tím správným úhlem, se zdá, že se v otvoru sloupu cosi pohnulo – jako by tam uvnitř stále někdo čekal na to, až mu vrátíte, co si tehdy odnesl. Přijeďte se podívat, zda tam ono ticho uslyšíte také, nebo zda se snad i vy stanete součástí příběhu, který se v Holohlavech neodvažuje nikdo dokončit.