Příběh: malá vodní elektrárna Moravský jez
Václav přitlačil dlaň na chladný keramický obklad stěny, až ho v prstech zabolelo, ale zrak nespouštěl z hladiny Orlice, která se za velkými průmyslovými okny přelévala přes jez v nekonečném, únavném rytmu. V elektrárně dunělo. Byl to ten hluboký, vnitřní tep obrovských Francisových turbín, který člověku vibroval v hrudním koši, jako by se snad samotná budova snažila vymanit ze svého betonového sevření. Dnes však ten rytmus vynechal. Jediný, nepravidelný úder, jako když se v srdci stroje něco vzpříčilo, a pak ticho, které bylo děsivější než samotný hluk.
„Pane Václave, podívejte se na ty ukazatele,“ vyhrkl mladý tovaryš Hynek a prstem ukazoval na mosazné číselníky generátoru. Ručičky se divoce třásly, kmitaly mezi nulou a maximem, jako by se snažily zachytit proud, který už dávno neproudil správným směrem.
Václav neodpověděl. Upřeně hleděl na stín, který se vlnil na bílé omítce u arkýře. Nebyl to stín mříží, ani stín podstřešní římsy. Byl to stín něčeho, co mělo tvar lidské postavy, vysoké a nepřirozeně štíhlé, přestože v místnosti kromě nich dvou nikdo jiný nebyl. Václav cítil, jak se mu na zátylku ježí vlasy. Pach ozónu, ostrý a kovový, se mísil s těžkou, vlhkou vůní říční vody a starého oleje.
„Vypněte přívod,“ zavelel Václav, ale hlas mu přeskakoval.
Hynek se nepohnul. Stál jako přimražený a díval se směrem k prosklené lucerně na střeše, odkud se do strojovny snášelo bledé, téměř mléčné světlo. „Pane, ona tam není,“ zašeptal Hynek. „Ta žena. Ona tam před chvílí stála a dívala se na turbíny. Měla šaty, které vypadaly jako z jiného století, jako by vystoupila přímo z těch secesních ornamentů na fasádě.“
Václav popadl těžký klíč a vyrazil k rozvaděčům. Podlaha pod jeho nohama byla nečekaně teplá, jako by pod dlaždicemi proudila krev, nikoliv jen mechanické součástky. Když prošel kolem velkého okna, na okamžik se v něm zahlédl. V odrazu skla, mezi kovovými konstrukcemi a odlesky řeky, viděl za svými zády postavu. Byla zahalená do tmavého roucha, tvář skrytou v polostínu, a její prsty, dlouhé a bledé, se lehce dotýkaly hlavního hřídele generátoru. Hřídel, který se měl při zastavení turbín okamžitě zklidnit, se náhle roztočil s takovou silou, až se budova otřásla v základech.
„Nešahejte na to!“ zařval Václav, ale když se otočil, nikoho za sebou neviděl. Jen prázdnotu a prach vířící v paprscích světla.
V tu chvíli se ozval zvuk, který připomínal táhlý, kovový vzdech. Nebyl to skřípot kovu o kov, byl to zvuk, jako by se sama budova snažila něco vyprávět. Václav se rozběhl ke dveřím, chtěl vyběhnout ven na most, chtěl slyšet šumění řeky, které by přehlušilo tu tíživou ozvěnu v elektrárně. Ale když dveře otevřel, nečekal ho čerstvý vzduch venkovního večera. Před ním se rozprostírala jen neproniknutelná mlha, která jako by vycházela přímo z nitra stroje a pohlcovala vše – řeku, stromy, samotnou podstatu hradeckého břehu.
Hynek se zhroutil na kolena, ruce si tiskl k uším. „Ona říkala, že se to musí vrátit,“ vzlykal. „Říkala, že energie nebyla nikdy naše, že jsme ji jen vypůjčili z hlubin, které nikdo nezná.“
Václav se podíval na své ruce. Byly pokryté jemným, stříbřitým prachem, který zářil v šeru místnosti jako hvězdný písek. Když se znovu podíval na generátor, ten se zastavil. Všechno se zastavilo. I Orlice pod okny jako by na okamžik zadržela dech a její hladina se stala nehybným zrcadlem, ve kterém se neodrážela budova elektrárny, ale úplně jiný svět – svět plný vysokých, štíhlých věží a světel, která nikdy neuhasnou.
Druhý den ráno našli úředníci z obce oba muže sedět na schodech elektrárny. Byli v pořádku, ale odmítali promluvit. Stroje běžely bezchybně, jako by se nic nestalo. Václav se už nikdy do práce nevrátil. Říkalo se, že když se člověk v noci pořádně zadívá do těch velkých, klenutých oken, když se hladina řeky u jezu zklidní natolik, že v ní uvidí víc než jen odraz nebe, může tu postavu spatřit znovu. Stojí tam, mezi kanelovanými pilastry a ozubenými koly, a hlídá tajemství, které se odmítá ztratit v proudu času. Stačí jen přijít k Moravskému jezu a počkat, až se i vaše vlastní stíny začnou vlnit podle rytmu, který v hradeckých zdech bije od roku sedmnáctého.