Příběh: měnírna Krenovka
Prsty Antonína Mareše se zabořily do hrubé omítky, zatímco se v šeru rozlehlé haly snažil udržet rovnováhu na vratkém dřevěném žebříku. Vzduch v měnírně čpěl ozónem a těžkým, nasládlým pachem spálené izolace, který se mu zařezával do nosních dírek jako ostrý kovový pilník. Pod ním, v hlubokém betonovém loži, se ozvalo kovové cvaknutí, následované táhlým, tázavým hučením, které nemělo vycházet z žádného ze strojů dodaných firmou Kolben-Daněk. Antonín, hlavní technik pověřený dohledem nad novými měniči proudu pro pražské nádraží, sebou trhl a podíval se dolů do stínu, kde by podle všech plánů měla být jen prázdná betonová vana.
Kdo je tam? vyhrkl do tmy, ale jeho hlas okamžitě pohltila ozvěna odrážející se od strohých, funkcionalistických stěn. Místo odpovědi se z rohu, kde se sbíhaly pilastry z režných cihel, vynořila silueta. Nebyl to dělník, ani žádný z úředníků dráhy. Postava v dlouhém, pro rok 1925 nezvykle střihnutém kabátě, stála nehybně a v natažené dlani držela mosazný klíč, který v mihotavém světle jediné žárovky pod stropem podivně pulzoval namodralým svitem.
Mareš slezl o tři příčky níž, srdce mu bušilo do žeber jako šílený pták v kleci. Ten cizinec neměl tvář, nebo ji spíše nebylo možné zaostřit; v místě, kde měla být, se vlnil vzduch jako nad rozpálenými kolejemi v parném srpnu. Cizinec se nepohnul, ale ozvalo se jasné, zřetelné cvaknutí, jako když zapadne závěrka fotoaparátu. V tu chvíli se všechny transformátory v hale rozezněly v naprosté synchronizaci, zvuk byl tak silný, až se Antonínovi rozvibrovaly zuby v dásních.
Položte to, vydechl technik a cítil, jak se mu dlaně potí strachem. Cizinec udělal jediný krok vpřed. Podlaha pod jeho nohama jako by se na okamžik stala průsvitnou a Mareš na vteřinu zahlédl, jak se pod devítimetrovým náspem, hluboko v základech budovy, otevírá šachta, která v žádných plánech nefigurovala. Nebyla to technická šachta, byla to spirála vedoucí někam mimo prostor žižkovského svahu. Cizinec lehce stiskl mosazný klíč a ten se v jeho prstech rozplynul jako dým.
V tu ránu vše utichlo. Hučení strojů ustalo, ozón zmizel a nahradil ho chladný, vlhký závan podzemní vody. Antonín Mareš stál na betonové podlaze, ruku stále nataženou k prázdnému prostoru. Po cizinci nezůstala ani stopa, jen na jednom z cihelných pilířů, přesně ve výšce očí, zůstal vypálený otisk dlaně. Ten otisk tam byl i druhý den ráno, kdy přišli dělníci na směnu, a byl tam i o týden později, kdy inspekce z ministerstva prohlásila, že v budově se nic neobvyklého nestalo.
Antonín se už nikdy nepokusil o tom mluvit. Místo toho se každou noc, když město utichlo, vracel k budově na Hrabovce. Stával u vysokých oken a pozoroval, jak se vnitřek měnírny mění pod vlivem proudu, který nikdo neuměl změřit. Jednou, když se měsíc opřel do červených cihel fasády a vykreslil na zemi stín, který neodpovídal tvaru budovy, uviděl v dálce mezi kolejemi postavu s mosazným klíčem, jak odemyká dveře do neexistujícího času.
Od té doby uběhla téměř století. Rekonstrukce rozdělila halu na dvě podlaží, zakryla původní hloubku a zaplnila prostor moderní technikou, ale lidé, kteří v budově pracují pozdě do noci, občas slyší ten samý táhlý zvuk ozónu a kovové cvaknutí. Říkají, že jsou to jen staré transformátory, které se odmítají vzdát svého úkolu, ale ti, kteří na chvíli přestanou dýchat a podívají se ke zdi z režných cihel, vědí své. Klíč tam stále někde je, skrytý v záhybech betonu, a čeká na někoho, kdo by se odvážil vejít do stínu, kam se světlo funkcionalismu nikdy neodvážilo proniknout.