Příběh: dělnický dům Kamenné Žehrovice
Kladivo Antonína Brožka dopadlo na hlavu hřebíku s přesností, která přehlušila i vzdálený hovor mužů u výkresů, ale zvuk, jenž následoval vzápětí, tam nepatřil. Nebyl to úder kovu o kov, nýbrž táhlý, kovový vzdech, jako by samotné základy domu vdechly chladný vzduch z podloží haldy. Antonín se zastavil, prach z cihel se mu usadil na zpoceném čele a v místnosti náhle ztichlo všechno dění. Dělníci přestali brousit, prach se přestal vířit a vzduch zhoustl pachem čerstvého vápna a něčeho dalšího, co připomínalo ozón po bouřce.
Podívej se pod tu podlahu, ozval se tichý hlas mladého tesaře, který stál u okna a hleděl kamsi do zahrady, aniž by se otočil. Antonín se zamračil. Věděl, kolik dřiny a krve stálo tuhle stavbu, kolik drobných mincí z Ameriky i od místních horníků v ní je uloženo, aby se zrodil prostor pro svobodu, pro cvičení, pro život. Znovu udeřil kladivem, tentokrát silněji, do prkna, které mělo být součástí podlahy budoucího sálu. Deska se však nepohnula. Místo toho se ozvalo tiché, rytmické klepání zespodu, jako by mu někdo odpovídal.
Antonín se přiblížil k místu, kde se před pár týdny kopal základní výkop. Zemina hraběte Clam-Martinice byla vždycky cítit vlhkostí, ale dnes ten pach připomínal staré, uzavřené hrobky. Klekl si na kolena, v dlani stále svíral těžký nástroj. Když přiložil ucho k zemi, neuslyšel nic než tlukot vlastního srdce, ale pak, docela zřetelně, ucítil pod prsty vibraci. Nebylo to chvění stavebního stroje, ani otřesy z dolů. Bylo to, jako by se pod ním někdo snažil vyškrábat ven.
Když sem později dorazil prezident Masaryk, aby si prohlédl postup prací, Antonín si všiml, že se hlava státu na jediný okamžik zastavila právě na tom místě. Prezident se neusmál, jen naklonil hlavu a jeho zrak, obvykle tak pronikavý a klidný, na vteřinu znejistěl. Přešel prostor sálu a do země se ani nepodíval, ale když odcházel, Antonín si všiml, že nechal na podlaze ležet drobný předmět. Byla to mince, stará a zašlá, která rozhodně nepocházela z roku devatenáctadvacet.
Od onoho dne se v domě začaly dít věci, které nikdo neuměl vysvětlit. Večer, když se v sále utichlo, zněly z prázdného jeviště kroky. Ne jednoho člověka, ale celého průvodu, který se vždy zastavil přesně uprostřed. Lidé tam nacházeli věci, které tam nepatřily – střepy skla, které vypadalo jako z dávných dob, nebo vzkazy psané rukou, která se třásla strachem. Antonín se pokusil podlahu rozebrat, chtěl vědět, co pod ní leží, co to vlastně financovali a co to vlastně probudili svými dary a nadějí. Jakmile však zapáčil sochorem, stěny domu se zachvěly tak silně, že se opodál zřítila část nedokončené příčky. Od té doby se práce na tom místě zastavily.
Antonín Brožek už o tom nikdy nepromluvil, ale každého sedmého září, v den výročí prezidentovy návštěvy, chodil do domu a tiše sedával v rohu sálu. Pozoroval, jak slunce dopadá na desku, která připomíná velkého státníka, a čekal, zda se ozve ten kovový vzdech znovu. Nikdy se nedozvěděl, co leží v hloubce pod základy, které tehdy v létě odkoupili od hraběte. Dům stojí dodnes, opravený a zářící novotou, ale když se v sále setmí a vy zůstanete sami, možná uslyšíte, jak se pod vašima nohama ozývá tiché, rytmické klepání, které čeká na někoho, kdo konečně najde odvahu odkrýt to, co má zůstat navždy skryto v žehrovické zemi.